Rozhovor s Adamem Raffertym: Tady jsou mé rady začínajícím hudebníkům Doporučený

Adam Rafferty je kytarista, který se proslavil především vlastními aranžemi písní Michaela Jacksona nebo The Beatles. V rámci festivalu Kytara napříč žánry se do Prahy 9. dubna vrátí kytarový virtuos Tommy Emmanuel a jako hosta si přizval právě Adama. Ten se redakci musicweb.cz rozpovídal o tom, jak musí více skládat, jak velký vliv má na hudebníky Youtube a co mají dělat začínající kytaristé.

Adam Rafferty vystoupil také na festivalu Kytaroví velikáni 18. 9. 2015 Adam Rafferty vystoupil také na festivalu Kytaroví velikáni 18. 9. 2015 Foto: Tomáš Feuerstein/musicweb.cz

Pane Rafferty, jakou hudbu teď posloucháte?

Po pravdě, nikdy jsem doma například CDčka příliš neposlouchal. Na druhou stranu velmi často poslouchám hudbu online na internetu – sleduji, na čem pracují mí oblíbení muzikanti na Youtube nebo na Facebooku. Také poslouchám hodně muziky, když koncertuji s ostatními muzikanty – často posloucháme muziku třeba v autě.
Rád bych byl aktivnější právě v domácím poslechu hudby – vybral bych si vždy nějaké CD a celé si ho poslechl. Rozvíjí to mé hudební schopnosti a rozšiřuje rozhled. Když už si něco přece jen poslechnu, pak Raye Charlese, Stevieho Wondera, Gregoryho Portera, Raula Midona a Bacha.

Začal jste se učit na kytaru ve velmi útlém věku, myslíte si, že je důležité začít co možná nejdříve? Mimochodem vaše první kytara, Martin D-28, to muselo být něco pro tak mladého začínajícího muzikanta!

Nevím, jestli by měl člověk začít hrát mladý, ale myslím si, že je důležitá inspirace. Já osobně jsem vždycky chtěl hrát a nikdo mě k tomu nemusel nutit. Otcův Martin D-28, to byl velmi inspirující nástroj, skvěle vypadal a skvěle voněl. Byla to zkušenost, která můj pozdější život hodně ovlivnila.

Studoval jste klasickou kytaru, což je především sólový nástroj. Nyní hrajete také sólově, ale na akustickou kytaru. Jaký vidíte nejpodstatnější rozdíl mezi těmito dvěma přístupy?

S klasickou kytarou – to byl především důraz na detail a techniku, ne tolik na rytmus. Pořád pracuji a zlepšuji techniku a preciznost, ale rytmus hraje pro mě mnohem větší roli. Když muzika „šlape", je to pro mě důležitější než správná technika.

Jaké máte vzpomínky na hraní s Dr. Lonnie Smithem? Nechybí vám někdy hraní s ním a s jeho kapelou?

Nedávno se mi po nich zastesklo. Hraní s nimi, a pochopitelně i s Dr. Lonniem, mi poskytlo skvělou příležitost zaměřit se na nové myšlenky a nápady. Možná někdy v budoucnu si s nimi zas zajamuji, ale v současné době jsem příliš vytížen koncertováním.

 

 

Jste obecně znám jako skvělý akustický hráč, ale ovládáte i elektrickou kytaru. Hrajete na ni pořád?

Velmi málo. Minulý rok jsem něco nahrával pro mého kamaráda, ale jinak nehraji vůbec. Tu a tam si jen zacvičím.

Mám pocit, že když hrajete, občas si zpíváte společně s hraním melodii nebo pobroukáváte rytmus. Pomáhá vám to při hraní a improvizaci?

Ano, to máte pravdu. Když jsem hrál jazz, rozhodl jsem se, že chci vždy zpívat to, co budu hrát, takže to nebude jen o tom, kam mě vedou moje prsty. Teď musím být ale opatrný. Když jsem hrál s kapelou, bylo to v pořádku, protože přes ostatní nástroje moje broukání slyšet nebylo. Jiné je to ale teď, když hraji sám. Občas je moje zpívání příliš hlasité a to zejména když nahrávám ve studiu.

Tommy Emmanuel – předpokládám, že asi nejdůležitější muzikant a mentor Vašeho života. Pamatujete si okamžik, kdy jste ho slyšel poprvé? Vzpomínáte si, jak to na vás tehdy zapůsobilo?

Tommy je jeden z mých mentorů, ale není jediný. Všichni mí učitelé jsou důležití – Mike Longo, Dr. Lonnie Smith, Alvin Queen, Jimmi Preacher Robbins a samozřejmě i moji učitelé klasické kytary.
Tommy mi vstoupil do života v okamžiku, kdy jsem byl již plně vyprofilován jako profesionální jazzový kytarista. To on mi ale ukázal, co je možné dokázat jen s kytarou, jak energickou show je možné vytvořit. Právě on je mým nejnovějším mentorem.
Pamatuji si dobře, když jsem ho slyšel poprvé. Někdo mi ukázal jeho DVD „Sheldon Hall" a já jsem ihned věděl, že tohle je přesně to, co chci dělat – sólové hraní plné zábavy a energie. Chtěl jsem ale hrát skladby, které byly důležité pro mě, jako např. skladba Superstition a nebo další funkové a jazzové skladby. Když jsem ho slyšel poprvé, byla to přesně ta vize, kterou jsem o mém hraní měl. Trvalo mi to ale ještě řadu let, než jsem dosáhl potřebné úrovně a mohl jsem můj sen realizovat.

Současná doba by mohla být popsána např. jako ,,doba Youtube". Co si myslíte o tomto relativně novém fenoménu?

Je to úžasné, protože muzikanti se mohou prezentovat do světa přímo z domova. Na druhou stranu co budeme dělat, když budou všichni přemýšlet takto? Bude toho už příliš, bude to něco jako hluk a my se musíme snažit hluku vyhnout.
Nemůžu pochopitelně sledovat na Youtube všechno, protože těch informací je příliš a já se musím koncentrovat na to, co dělám. Ze začátku bylo skvělé vidět, co kdo dělá a na čem pracuje, ale teď se vracím zpátky a snažím se jít opačným směrem.

 

 

Jste známý zejména pro coververze různých skladeb, co však Vaše vlastní hudba? Skládáte?

Ano, skládám a měl bych skládat víc. Tohle je oblast, kde se musím zlepšit. Z nějakého důvodu miluji tu výzvu při předělávání již složených skladeb, částečně je to proto, že chci, aby si posluchači mohli užít koncert stejně jako já a nemuseli příliš přemýšlet. To, že si diváci můj koncert užijí, je pro mě nejpodstatnější.
Strávil jsem mnoho hodin cvičením. Například teď nedávno před mým posledním koncertem jsem si řekl: ,,Wow, musím pocvičit Billie Jean!" Dokážete si to představit? Hraji Billie Jean a Superstition téměř devět let, ale stále je na čem pracovat.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Dnes vystupujete jako sólový muzikant, užíváte si to?

Ano užívám. Jsou občas chvíle, kdy se mi stýská po mé staré kapele, ale celkově vzato jsem šťastnější, když hraji sám. Cestování a šňůry s kapelou mohou být značně stresující.

Máte nějakou radu pro začínající muzikanty?

Mám, ve skutečnosti mnoho rad. Tak třeba...

Řekl bych, že nejdůležitější je mít učitele, skutečnou osobu, kterou navštěvujete jednou za týden, aby vás učila. Žádného ,,online" učitele na internetu, ale někoho, ke komu fyzicky chodíte a hrajete s ním.
Nechte ho, aby vám řekl, na čem máte pracovat.
Nechte ho, ať vám prozradí silné a slabé stránky vašeho hraní.
Nechte ho, ať vám popíše, jak hudbu poslouchá a přemýšlí o ní.
Nechte ho, ať vám dá nějaké rady ohledně hudebního managementu.
Sledujte ho a poslouchejte ho, když hraje.
Nesnažte se učit sám doma, zejména s pomocí Youtube, myslím si, že nemůžete dosáhnout stejných úspěchů jako s reálným učitelem. Někteří muzikanti se stali slavnými bez učitele, to je mi jasné, ale i tak na to nedbejte. Nestarejte se o to, kolik zhlédnutí mají, v následujících letech to nebude příliš znamenat.
Slavný, a nebo ne... Dokážu rozpoznat silné a slabé hudební stránky kohokoliv a nakonec jde stejně o hudbu a ne o počet zhlédnutí a nebo ,,like" na Facebooku.
Poznatky a vědomosti, které získáte od vašeho učitele, od někoho, kdo toho viděl a slyšel více než vy, jsou k nezaplacení.
Vztah se svým učitelem je nejdůležitější věc.

A nějaké další rady?

Vždy buďte dochvilní, na vaše koncerty, zkoušky, při cestování a podobně. A nejdůležitější rada: Hrajte hezkou hudbu pro lidi, kteří sedí hned před vámi a neřešte, co si myslí ostatní muzikanti.

Děkuji za rozhovor.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Nezničitelný Willie Nelson vydal ve všech směrech dokonalé album God’s Problem Child

    Jedna z největších ikon country music Willie Nelson je živým důkazem toho, že věk nemusí mít na elán a tvůrčí schopnosti absolutně žádný vliv. Tento nenapravitelný desperát vydal den před svými 84. narozeninami hluboké hudební vyznání v podobě alba God’s Problem Child, v němž se s humorem i vážně vypořádává s otázkou pomíjivosti života.

  • Foto: Max Vandervorst, Jazz Dock, Praha, 26. 4. 2017

    Na co všechno je možné hrát, ukázal návštěvníkům pražského Jazz Docku belgický kutil a inovátor Max Vandervorst, který se zde představil v rámci festivalu Mladí Ladí Jazz. Jako předkapela se představili Fanfán Tulipán. 

  • Foto: The Bluesbones, Bounty Rock Cafe, Olomouc, 26. 4. 2017

    Perfektní koncert odehrála belgická skupina The Bluesbones v olomouckém klubu Bounty Rock Cafe. Blues evropského střihu ve své nejryzejší podobě - klasický zvuk hammondek, šťavnatá kytara a to vše umocněno silovým zpěvem. Repertoár souboru tvoří většinou původní kompozice, jejichž délka se často blíží k deseti minutám a i ty občas přesáhne. Skupinu tvoří nepřehlédnutelný zpěvák Nico De Cock a mladý kytarový virtuos Stef Paglia. Dašími členy jsou Geert Boeckx – basa, Edwin Risbourg – klávesy a Domonique Christens – bicí.

  • Rozhovor se skupinou Värttinä: Někdy je zpěv ptáků ta nejlepší muzika

    Mnoho finských kapel má v České republice silnou fanouškovskou podporu. Není tomu jinak ani u stálice žánru world music kapely Värttinä, kterou tvoří především tři zpěvačky Susan Aho, Mari Kaasinen a Karoliina Kantelinen. Právě se třetí jmenovanou redakce musicweb.cz vedla rozhovor před pražských koncertem, který se bude konat 25. května v Lucerna Music Baru.

Rozhovory z rubriky