Co pro Vás znamená pojem Mississippi delta blues?

Je to hudba, která ke mně promlouvá do hloubky. Genialita afroamerické hudby je v tom, že úspěšně dokáže popsat slovy a muzikou pravdu, co to znamená být člověkem. Pochází z dob otroctví, a tudíž z bolesti, absurdity a bezmoci. Nakonec ale hudba vyrostla do rozměrů celosvětového pokladu, který v sobě nese celou lidskou zkušenost včetně té pozitivní stránky „být naživu", jež zahrnuje lásku a štěstí. Bluesová hudba je existenciální hudba par excellence.

Kde berete nejčastěji inspiraci pro Vaše nové skladby?

Z každodenního života. Poslouchám, o čem lidé mluví. Od politiky k soukromým starostem. Také čerpám z mého dětství a dospívání. A koneckonců, jelikož nezpívám, tak píšu také z pohledu ženy jako Inetta Visor, což je naše zpěvačka. Ona mé skladby interpretuje. Prvně jsem totiž stále tíhnul k mužské perspektivě. Pak jsem se přeorientoval na ženskou. Tím, čím procházejí muži, procházejí také ženy! Jsou to například osamělost, zlomená srdce, chudoba, problémy s rodinou manžela nebo manželky, to, jak si užívají den, kdy dostanou výplatu a tak dále.

Je těžké přijít dnes s něčím novým v bluesové hudbě?

Záleží na úhlu tvůrčího pohledu, protože je zde opravdu velké množství hudebních nápadů v blues, které jsou denně zaznamenávány a nahrávány. Nejčastěji čerpám z doby poválečného chicagského blues a do těchto písní vkládám můj osobní vhled. Také velmi rád do blues zahrnuji vlivy reggae, stylu kalypso (hudební styl pocházející z ostrova Trinidad, hraje se od 17. století, pozn. red.) a rumby. Vím také, že si tyhle styly užijí i naši fanoušci.
Rozhodně bych neopakoval známé melodie na harmoniku nebo nehrál cover verze, to například nesnáším. Na každé album Mississippi Heat jsem se snažil přinést svěží nové nápady a hudební interpretace tak, abych ale respektoval tradiční odkaz chicagského blues. Já i kapela jsme makali hodně na nových aranžích, basových linkách a melodiích. Nelíbilo by se mi opakovat podobné skladby Mississippi Heat, které už jednou zazněly.
Abych tak řekl, i z pohledu textů písní je stále mnoho materiálu, který může být objeven nebo znovu zpracovaný. Například problémy žen, znečištění, nukleární hrozba, neslušní politici, šikana na škole, drogová závislost, boj s depresemi nebo sebevražednými myšlenkami, sociální izolace, nesmělost, rozechvělost z novorozeného dítěte, šťastný milenecký vztah, koupě nového auta, těšit se na párty nebo chtít tančit, boje v dlouhodobém vztahu, ale tohle všechno jsou jenom některé příklady. Seznam všech témat je nekonečný.

Harmonika je velice důležitý nástroj pro blues, ale mnoho lidí nezná její historii a jak se k blues dostala. Můžete mi prozradit, kdo jsou Vaši oblíbení hráči na harmoniku a proč?

Mnoho lidí se domnívá, že harmonika je hračka. Ale ve skutečnosti je to nástroj, na který je opravdu těžké se naučit dobře hrát. Stejně jako na klavír, saxofon nebo kytaru... Dnes je tomu několik desítek let, co se hře na harmoniku věnuji, ale stále se učím nové věci. Jsem opravdu málokdy spokojený s tím, čeho jsem dosáhl. Často se cítím, že nejsem takový profesionál ve hře na harmoniku, jakým bych mohl nebo měl být. Neustále se snažím zlepšovat.
Mezi mé nejoblíbenější bluesové hráče na harmoniku patří Little Walter, Walter Horton, Rice Miller, začátky Jamese Cottona, George Papa Lightfoot, Paul Butterfield, Paul Delay, Kim Wilson, Dennis Gruenling, Rod Piazza, Christelle Berthon, William Clarke, Mark Hummel, Mitch Kashmar, Jason Ricci a Adam Gussow.

Je pozoruhodné, že se během poslední dekády objevila vlna nových hráčů na harmoniku, kteří jsou prvotřídní. Opravdu hrají tu nejvyšší ligu. Je vzrušující je poslouchat, jelikož se jim podařilo propojit staré mistry a ještě jít o kousek dál. Hráči jako Joe Filisko, Peter „Madcat" Ruth, Wade Shuman jsou dalšími příklady. Nový způsob hry na harmoniku je nyní dostupný i pro studenty. Tohle vůbec neexistovalo, když jsem v 16 letech začínal hrát.
Když tyhle hráče poslouchám, dávám si pozor na to, jak jejich hra se mnou „zamává". Melodie, zvuk, vyjádření je to, co je pro mě důležité. Divokost, i když je technicky skvěle zahraná, mě tolik nenadchne jako mimořádná schopnost. Když to necítím, tak se o to zajímám jen okrajově.

Jak se díváte na historii tohoto hudebního nástroje vy?

Harmonika se stala regulérním nástrojem kterékoli moderní kapely, ale vznikla jako akustický nástroj spojovaný především s country. Otis Spann, legendární klavírista Muddyho Waterse, nazýval harmoniku „matkou kapely". Tohle o nástroji řekne všechno.
Pionýři ukázali, že zde nejsou žádné hranice pro tento nástroj. Howard Levy z Chicaga umí hrát na jednu harmoniku ve všech 12 klíčích. Umí sklonit, naklonit, vykreslit a použít jazýček tak, aby našel tu správnou notu i zvuk, který by tam vůbec být neměl! Hranicí je nebe a ostatní hráči jako Jason Ricci, Adam Gussow a Carlos Del Junco to také ověřují.

Když se podíváte blíže na bluesovou scénu, jak ji v posledních letech vnímáte jako hudebník a jak jako posluchač?

Starší generace posluchačů a fanoušků blues jsou přirozeně nadšeni naší hudbou, protože vyrůstali s tradičním blues. Výzva jsou naopak mladší. Věřím, že když hrajete od srdce – upřímně a s citem – budou vás poslouchat všichni nehledě na věk. I ti, co nikdy o chicagském blues ani neslyšeli.
Zaznamenal jsem, že v Chicagu i v ostatních částech USA je trend mezi kapelami, které se nazývají bluesovými, že se přiklánějí k rhythm and blues. Jsou zde ale také puritáni jako například John Primer, Bob Stroger, Kenny Smith, Billy Flynn nebo Lurrie Bell. A díky bohu za ně, stále hrají blues.

Kdo je pro Vás inovativním hudebníkem v tomto žánru?

Obdivuji Willieho Dixona, Muddyho Waterse, Jimmyho Rogerse, Taj Mahala, Johna Mayalla, Howlin' Wolfa i Otise Rushe. Přinesli žánru progresivní nápady do tradičního pojetí blues. Ukázali, že blues se vyvíjí kontinuálně, ale stále respektuje svou kulturu i tradici.

Mnoho hudebníků bylo členy kapely Mississippi Heat. Kolik členů má nyní a jaké nástroje se ve skupině objevují?

Nyní jsme pětičlenná kapela se zpěvačkou Inettou Visor, rytmickou a sólovou kytaru obstarává Michael Dotson, ten také zpívá. Já jsem lídr kapely a hráč na harmoniku, jak už bylo řečeno, a rytmickou sekci tvoří baskytarista Brian Quinn a bubeník Terrence Williams.

Chystáte se na turné, budete skládat Váš setlist ze skladeb z posledního alba Cab Driving Man?

Ano, spoléháme na nové skladby, takže zahrajeme hodně skladeb z nového alba. Ale rozhodně dojde I na starší věci kapely.

Jak se změnil Váš pohled na hudbu obecně od roku 1992, když jste vydali první album Straight from the Heart?

Vydali jsme hodně nahrávek od roku 1992. Možná stovky nových bluesových skladeb v uplynulých 25 letech. Od té doby jsme sesbírali mnoho dalších nápadů. Velmi si užívám poslech, protože z něho stále čerpám. Může to být malá část skladby, třeba basová linka, kytarové sólo, nebo třeba když bubeník zahraje něco přesně v jasném rytmu. Chicago blues se pro mě stává, čím jsem starší, více a více zajímavým.