Rozhovor s Johnem McLaughlinem: Jsem pyšný, že mladí hrají moji hudbu Doporučený

Před chystaným koncertem, který se uskuteční již 5. března v pražském Foru Karlín, se legendární britský jazzový kytarista John McLaughlin pro musicweb.cz rozpovídal o svých počátcích u Milese Davise, jak zakládal svoji nejslavnější skupinu Mahavishnu Orchestra i o koncertování se skupinou Shakti či flamenkovým králem Pacem de Lucíou.

John McLaughlin John McLaughlin Zdroj: montreuxjazz.com

Do Prahy přijíždíte se zatím poslední deskou Black Light. Jak byste ji představil pražským fanouškům?

Ano, Black Light je naše poslední deska mého projektu 4th Dimension. Tohle album je jakási evoluce tohoto projektu, který pokračuje až do současnosti. Osobně jsem s touto nahrávkou velmi spokojený, hlavně se vzájemnou komunikací a spoluprací. Ty se odehrály velmi spontánně. Na desce jsou kytarové kousky buď akustické, nebo syntezátorové, ale co mě úplně dostalo, je právě hra mých spoluhráčů.

V Praze jste byl naposledy v roce 2008, tehdy rovněž s 4th Dimension, jak byste popsal vývoj projektu 4th Dimension a co chystáte dále?

Hráli jsme zde naposledy před osmi lety. Životy všech muzikantů, a ani já nejsem výjimkou, jsou rozdělené na hudbu a vlastní rozvoj nás jako hudebníků a lidí. Takže i v kapele pozoruji značný vývoj. Nedokážu ho popsat slovy, protože slova k tomu přesně nesedí. Musíte hudbu kapely slyšet, abyste si udělali vlastní názor na to, jak se kapela vyvinula. Na listopad a prosinec plánujeme velké turné po Spojených státech s novou deskou, Evropu objedeme už na jaře.

 

 

Ještě dříve, v roce 2005, jste zde byl se skupinou Remember Shakti, plánujete pokračování této kapely? Budete koncertovat třeba se Zakirem Hussainem?

Poslední koncert se Shakti jsme odehráli v Monte Carlu v prosinci 2013. Následující září bohužel zemřel náš hráč na mandolínu Uppalapu Shrinivas. Bylo mu pouhých 45 let...
Hráli jsme společně dlouhých 14 let a abych byl upřímný, stále se vzpamatováváme z této ztráty, takže Shakti ani nemohou fungovat. Spolupracuji ale pravidelně se zpěvákem ze Shakti, se Shankarem Mahadevanem, například nyní na novém projektu a to je opravdu úžasné. Je to báječný zpěvák.

Nyní trochu do hlubší minulosti. Jak vzpomínáte na své působení u Milese Davise?

Abych popsal své zkušenosti z doby, kdy jsem hrál s Milesem Davisem, tak to by vystačilo na celý rozhovor. Ale než jsem s ním začal v lednu 1969 hrát, už na mě měl hodně silný vliv a také na mou hudbu, takže se stal vlastně mým „učitelem". Jeho pojetí jazzu bylo jednoduše revoluční. A hrát s ním byla vlastně další revoluce. Díky tomu jsem se od něho hodně naučil, směr, jakým se v hudbě ubírat, umění „nehrát", tedy dát na pódiu větší prostor spoluhráčům než sobě. Také to, že jsem s ním byl dennodenně, byla také zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Miloval své hudebníky a dával jim každou příležitost, která se naskytla, aby se v hudbě rozvíjeli.

Pro české publikum je určitě zajímavé, že ve skupině Mahavishnu Orchestra hrál i český klávesista Jan Hammer, jste s ním ještě v kontaktu? Jak na něj vzpomínáte?

Ještě jiný hudebník z vaší země, Miroslav Vitouš, se stal mým přítelem a kamarádíme se už od roku 1969. Oba se zajímáme o metafyziku, což nás hodně spojuje, a často jsme se scházeli. V říjnu 1970 mi Miles doporučil, abych založil vlastní kapelu, což byli Mahavishnu Orchestra. Někdy v listopadu stejného roku se mi Miroslav ozval a nabídl mi, abych se stal členem nové kapely Weather Report, kterou tehdy zakládal spolu s Waynem Shorterem a Joem Zawinulem. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a nabídku přijal, nicméně když mi právě Miles doporučil, abych založil vlastní kapelu, musel jsem to prostě udělat také. Řekl jsem proto Miroslavovi, že v jeho kapele hrát vlastně nemůžu, a on se mě zeptal, jestli budu potřebovat klavíristu. Řekl jsem, že ne. On odpověděl, že mám zkusit kluka, který se jmenuje Jan Hammer, ten prý hrál nějaký čas se Sarah Vaughanovou. Když jsem pak Jana slyšel hrát, přizval jsem ho do kapely a on naštěstí souhlasil.

 

 

Jste v kontaktu s ostatními bývalými členy Mahavishnu Orchestra, s Jerry Goodmanem, Rickem Lairdem, Billy Cobhamem nebo Jean-Luc Pontym?

Jean-Luca a Billyho vidím čas od času, ale s ostatními nejsem v kontaktu už řadu let.

Hudba Mahavishnu Orchestra je dodnes velkou výzvou i pro mladší hudebníky, kteří s ní experimentují v různých zajímavých interpretacích (HR-Bigband, The radio.string.quartet.vienna). Jak se jako zakladatel na tyto projekty díváte?

Určitě mi lichotí, že si tyhle kapely vybraly moji muziku a chtějí ji hrát! Nikdy by mě nenapadlo, že se v budoucnu může něco takové přihodit.

Když jste začal v 70. letech prozkoumávat techniky východní hudby, jak moc těžké pro Vás bylo přizpůsobit se hráčům jako Lakshminarayana Shankar či Zakir Hussain?

Prvně jsem se Zakirem Hussainem hrál někdy v roce 1971 nebo 1972. Bylo to v Kalifornii v domě vynikajícího Ali Akbar Khana (letitého propagátora klasické indické hudby, pozn. redakce). Nebylo pro mě nijak těžké, abych se Zakirem udržel tempo, technicky jsem na tom byl dobře, ale stále jsem se učil severní a jižní indickou hudební teorii. Takže to trvalo ještě rok, než jsem se cítil připravený, abych založil první kapelu Shakti kolem roku 1973. Od té doby se stále učím.

Vybavíte si nějakou humornou historku z koncertování s triem s Paco de Lucíou a Al di Meolou? Paco de Lucía prý vyžadoval na pódiu palmy...

Ne, to rozhodně není pravda, že Paco vyžadoval palmy na pódiu. To vymyslel jeho manažer, ale musím říct, že jsem ty stromy měl rád. Vzpomínám si na jeden koncert v Berlíně, bylo to někdy v devadesátých letech... Koncert se konal v cirkusovém stanu, a když už končil první set, Paco, Al a já jsme v backstagi našli velkou krabici s klaunským oblečením. Tak nás hned napadlo, že bychom si ho oblékli. Vyšli jsme na pódium s vážným výrazem, vůbec jsme se nesmáli, ale na sobě jsme měli velké boty, červené nosy a obrovské košile. Publikum vůbec netušilo, co si má myslet, protože jsme vypadali opravdu směšně. Začali jsem hrát nějakou skladbu a já se za chvíli podíval na Paca a on vypadal tak strašně stupidně, že jsem se začal nekontrolovatelně smát. Samozřejmě, že se Paco a Al přidali a smáli se taky. I publikum pak pochopilo, že je to celé jen jeden velký vtip. Uteklo několik minut, než jsme byli zase schopní hrát.

Paco de Lucía ve volném čase rybařil. Když zrovna nekoncertujete po světě s kapelou, jak trávíte volný čas vy?

Já i moje rodina v zimě rádi lyžujeme, takže každou zimu jedeme do hor buď do Švýcarska, nebo do Rakouska. Léto ale trávíme v horách také, protože máme hodně rádi turistiku. Navštěvujeme také různá neobvyklá místa, a abych to upřesnil, nedávno jsme třeba byli v poušti Atacama v Chile a tahle poušť je 2500 metrů vysoko, nicméně je nádherná. Jinak ve volném čase čtu, v létě plavu nebo hraju ping pong a abych nezapomněl, rád rovněž vařím.

 

 

Vaše hráčská technika je stále neuvěřitelně rychlá a přesná. Jak často a jakým způsobem cvičíte na kytaru?

Hru na kytaru miluju, takže doma hraju každý den, i když nemám koncerty. Hra na kytaru je prostě část mého každodenního života.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Svá alba vydáváte u vlastního vydavatelství, jaký je Váš názor na velký hudební trh?

Hudební průmysl vlastně pomalu zmizel, i když jste rocková nebo popová hvězda nebo známý rapper. Pro dnešní hudebníky to podle mého názoru musí být těžké, protože s nimi nikdo nepodepíše kontrakt o nahrávání, a když nevydáváte desky, lidé vás neznají, takže je velmi těžké začít koncertovat. Byl jsem u všech velkých vydavatelství a všechny doslova trpí. AbstractLogix je náš distributor. Dnes je to už deset let, co jsem založil vlastní label a AbstractLogix je náš hlavní distributor ve Spojených státech a Kanadě. Je malý, ale dobrý.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články