Marty Friedman započal svou kariéru jako samostatně hrající kytarista, ale již velmi brzy spojil své síly s jiným kytarovým mágem - Jasonem Beckerem, s nímž vytvořil skupinu Cacophony (r. 1986), která ač fungovala pouhé tři roky, stihla vydat dvě alba a ovlivnit následující (a možná i tu následující) generaci profesionálních kytarových hráčů.

Píše se rok 1989, když Friedman zatouží posunout se dál a zkusit štěstí v jiné skupině. Najít vhodný projekt se mu přitom daří již o necelý rok později a v únoru roku 1990 se stává (a to i přes prvotní odmítnutí zpěvákem Dsvidem Mustainem) členem nehynoucí bigthrashfourové formace Megadeth, kde působí až do roku 1999.

Se skupinou přitom Martin Adam “Marty” Friedman, jak zní celé kytaristovo jméno, prodá více než deset milionů desek a bez nadsázky navštíví celý svět. Jeho jméno se přitom stává legendou, a to nejen mezi fanoušky agresivních a nekompromisních zpěvů a rytmů. Pak se však prozatím dobře šlapající stroj zasekne. 

K odchodu z populární metalové mašiny Friedman v rozhovoru pro magazín Wondering Sound poznamenal, že by svým setrváním zde dělal sám sobě (a konec konců i všem ostatním) medvědí službu. Hrát ty stejné, staré kousky pořád dokola jej, nejméně podle jeho slov, již nebavilo a to, že si hraní vůbec neužíval, prý začalo být znát. “Vydělávat peníze na fanoušcích, kteří vás chtějí vidět hrát, i přesto, že si to neužíváte a už to dělat nechcete, nebylo nic pro mě," komentoval odchod ze skupiny sám kytarista.

A svůj budoucí život zasvětil - kromě sólové dráhy, na niž se vydal a jejímž posledním produktem je album Inferno (červen 2014) - něčemu, co se jmenuje J-pop a co je bez nadsázky pravým opakem metalu. Jedná se totiž o japonskou populární hudbu, která v sobě snoubí jak klasické japonské rytmy, tak hudbu ikon šedesátých, a to rovnou takových jako The Beatles či The Beach Boys.

Termín J-pop byl přitom zaveden japonskými novináři a měl jasně odlišit zahraniční hudbu od hudby japonské. Friedman se tak nyní, a to nejen díky své schopnosti mluvit plynule japonsky, objevuje jako host na albu nejednoho japonského inrerpreta. 

Zdá se vám to neuvěřitelné? Tak už zřejmě chápete, proč se Marty Friedman rozhodl následovat takové velikány jako Ozzy Ozbourne či Keith Richards a vydat autobiografii, v níž hodlá své roztodivné zážitky popsat čtenářům. “Překvapuje mě, že si na všechno naprosto přesně vzpomínám. Jsem nadšený! Bude to šťavnaté čtení,” poznamenal budoucí spisovatel v souvislosti s vydáním autobiografie.