„Společným jmenovatelem a klíčem k výběru festivalových umělců je, že se brání jednoduché definici. Jejich tvorba spojuje staré a nové, minulost a současnost, přičemž vytváří novou kvalitu. Totéž lze říct i o samotných Strunách podzimu: respektují minulost, žijí současností a směřují do budoucnosti. Tato neustálá evoluce je receptem, díky němuž se festival stále vyvíjí. Stejně, jako dobrá hudba," říká prezident Strun podzimu Marek Vrabec.
Toho letos kromě pozitivních ohlasů od široké i odborné veřejnosti mimořádně těší, že se podařilo zrealizovat jeho nápad, který už dlouhé roky nosil v hlavě – poctu Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi v podobě živé reminiscence na legendární televizní pořad Recital 64. Atmosféru barrandovských ateliéru se v tomto scénickém koncertu navíc podařilo vytvořit v Rudolfinu, v němž si přál Jiří Šlitr s Jiřím Suchým zahrát, jak alespoň vždy říkával v mezihře písně Tři tety. Piano bylo skutečně „dobře naladěný" a přišli i „fajnoví lidi", jak Šlitr kdysi předpokládal. Jiří Suchý rozdával energii a radost a na konci večera mu celé Rudolfinum aplaudovalo ve stoje. „Pomyslnou třešničkou na dortu je, že celý koncert zaznamenala Česká televize a odvysílá jej 26. prosince v den 50. výročí úmrtí Jiřího Šlitra," těší autora koncertního konceptu Marka Vrabce.
Festival Struny podzimu 2019 zahájila 15. října britská zpěvačka Laura Mvula, která bývá nazývána „Ninou Simone moderní doby". Ve Foru Karlín ji doprovodila Filharmonie Brno. Charismatická umělkyně přítomným dokázala, že se v symfonických projektech cítí jako doma a svým hudebním projevem potěšila nejen návštěvníky Strun podzimu, ale také posluchače Českého rozhlasu Vltava, který koncert přenášel živě a v nejbližších týdnech zveřejní i jeho sestřih. Druhý festivalový večer potvrdil, že česká jazzová scéna má světu co nabídnout. V Divadle X10 to ukázal Luboš Soukup. Saxofonista, který si během své dosavadní kariéry získal uznání po celé Evropě představil svůj projekt Země, v němž je mu vzácným hostem beninský kytarista a mimo jiné člen kapely Herbieho Hancocka, Lionel Loueke.
Po již zmíněném Recitálu Jiřího Suchého v Rudolfinu na příznivce jazzu čekala pražská premiéra Freda Hersche. Aristokrat jazzového klavíru odehrál v intimním prostředí Anežského kláštera během jednoho večera hned dva koncerty: nejprve sólový klavírní recitál a poté koncert v triu. Návštěvníci obou koncertů se tak mohli přesvědčit, že Herschova charakteristická lyrická hudební řeč – emocionální, technicky precizní a krajně individualistická – se nikdy neopakuje a že každý jeho koncert je jedinečný. O pár dní později už Struny podzimu patřily soudobé hudbě. Americký New York Times kdysi označil uskupení JACK Quartet jako „nejzásadnější americké kvarteto". Někteří čeští novináři zase nazvali jeho pražskou premiéru „hudební událostí roku".
Sázka na program v podobě avantgardních, niterných a strhujících kvartet Iannise Xenakise se tak ukázala jako správná. Jazzový saxofonista Charles Lloyd je po právu nazýván hudební legendou. Návštěvníci jeho koncertu v Rudolfinu mohli na vlastní uši slyšet, že opravdové legendy nežijí z minulosti. Lloyd v obklopení mladých spoluhráčů předvedl, že dokáže během bezmála dvou hodin nabídnout postcoltraneovskou intenzitu i křehké jazzové linky. V sále nechyběli ani pamětníci, kteří zažili už Lloydovu pražskou premiéru v roce 1967 i jeho první koncert na Strunách podzimu v roce 2011. Všichni se shodli, že každý z Lloydových koncertů přinesl jiný, ale vždy silný zážitek. S prvním listopadovým týdnem se festival přehoupl do své závěrečné části. Tu zahájil večer věnovaný newyorskému skladateli a spoluzakladateli Bang on a Can Michaelu Gordonovi. Gordon osobně uvedl své tři kompozice: dvojici smyčcových kvartetů a hypnotizující Timber pro šestici perkusionistů.
Program dokonale ilustroval, jaký význam má pro skladatelství Gordonova generace, z níž festival už dříve představil stěžejní díla Gordonových souputníků Davida Langa a Julie Wolfe – vždy za jejich osobní přítomnosti. Po 23 letech se na Struny podzimu vrátil violoncellista Jiří Bárta se svou interpretací prubířského kamene instrumentálního mistrovství – šesti suit pro sólové violoncello J. S. Bacha. V syrových kulisách Divadla X10 získala Bachova hudba další nečekaný rozměr a příznivci klasiky odcházeli s nevšedním zážitkem. Závěrečný koncert zasadil poslední dílek do pestré hudební mozaiky, kterou letošní Struny podzimu vytvořily. Hip-hopová trojice De La Soul psala a stále píše historii tohoto žánru. Pražskou Lucernu si zcela podmanila a svým koncertem, dokázala, že je stále ve skvělé formě. A to nejen pražskému publiku, ale i fanouškům ze zahraničí. Jednalo se totiž o jediný koncert, který kapela na podzim odehrála a zároveň o poslední koncert v rámci jubilejního roku, kdy De La Soul slaví 30 let od vydání své debutové desky. K neopakovatelné atmosféře večera významnou měrou přispěl i inovativní bubeník Chris „Daddy" Dave, který dostal publikum před vystoupením De La Soul do té správné nálady.
Kromě hlavního programu Struny podzimu tradičně nabídly i bohatý doprovodný program. Premiérový ročník minifestivalu Struny ve filmu oslavil vztah mezi hudbou, filmem a televizí. Nahlídl na filmovou práci skladatelů a hudebníků spojených s festivalem Struny podzimu a filmy představil hudební optikou. Přehlídka Struny ve filmu představila významné filmové spolupráce režisérů a skladatelů, speciální výběr nejnovějších oceňovaných hudebních dokumentů a také hudební klenoty z archivů České televize. Při příležitosti oslav 30 let svobody vzdal festival hold také svobodnému duchu americké hudby minifestivalem Týden americké hudby. Ten připomněl průkopníky americké moderní hudby od Johna Cage přes Steva Reicha až po ryze současná díla jako je Šest tokát Harolda Meltzera, jež v interpretaci Mahana Esfahaniho zazněla ve světové premiéře. „Dosavadní ohlasy na letošní ročník nás utvrzují v přesvědčení, že Struny podzimu kráčejí správnou cestou, a že přinášet hudební zážitky, které charakterizuje žánrová rozmanitost a zároveň nekompromisní sázka na kvalitu, dává smysl," uzavírá Vrabec.
