Už samotné začátky kariéry Stanleyho Clarka se nesly ve velkém stylu. Krátce po absolvování Philadephia Academy of Music navázal spolupráci s takovými jmény jako jsou Horace Silver, Art Blakey, Dexter Gordon, Joe Henderson, Pharaoh Saunders, Gil Evans, Stan Getz a v neposlední řadě tehdy ještě ne tak slavný Chick Corea.
Právě ten mladého Stanleyho, jehož snem do té doby bylo stát se prvním černým hudebníkem ve Filadelfském orchestru, popostrčil na jeho cestě tím spíše jazzovým, experimentálnějším směrem.
Jejich společný projekt Return to forever byl v 70. A 80. letech jedním z těch uskupení, která na jazzové scéně udávala trendy. Se sebevědomím nabytým díky úspěchům novátorského kvartetu se Clarke pustil i do sólové kariéry a světu dokázal, že basová kytara může být ve skupině vůdčím nástrojem. Do dneška má na svém kontě stovky alb, hrál snad s každým, několikrát se vydal i do vod filmové hudby. Nebyl by to však on, kdyby mu tento výlet nevynesl nominaci na televizní ceny Emmy.