Většina rockových fanoušků někdy slyšela o tom, co se dělo v americkém Seattlu, pokud jde o alternativní rockovou hudbu. Přesně tak - začala se zde vyprávět grungeová pohádka, která byla relativně krátká a bohužel, nebo naopak bohudík, měla hořko-sladký konec. Respektive v podání Pearl Jam tato pohádka ještě neskončila, protože má kapela na svém kontě již devět řadových alb a stále aktivně tvoří a koncertuje.
Seattle, grunge, Pearl Jam
Mezi nejznámější kapely, které se účastnily vzniku grungeové scény patří legendární The Melvins, Alice In Chains se zpěvákem Laynem Staleym, Mudhoney, Screeming Treees s Markem Laneganem, Soundgarden se zpěvákem Chrisem Cornellem a především Nirvana, jejímž frontmanem byl kultovní Kurt Cobain. V podání Soundgarden či Alice In Chains proběhly pokusy o comeback, které ovšem ani v jednom případě neměly delšího trvání. The Melvins fungují relativně v ústraní dodnes, a tak se dá říci, že z tohoto okruhu původních interpretů zůstávají Pearl Jam jedinou viditelnou skupinou.
Kapela naštěstí nečerpá z minulosti, ale stále aktivně vytváří nové věci. Důkazem je především devátá deska Backspaser z roku 2009, která měla velký úspěch nejen u fanoušků, ale také u odborné veřejnosti. Pojďme si připomenout, jak vypadala historie, která tomuto albu předcházela.
Debutové album Ten (1991) mělo pomalý prodejní start, ale nakonec se ho do dnešních dnů prodalo více než 15 milionů kusů. Jednalo se o debut s velkým D, protože jsou na desce takové perly, jako například Alive, Even Flow, Jeremy nebo Oceans. Obrovskou zásluhu na úspěchu desky měl surfař a následně zpěvák Eddie Vedder a jeho bezútěšné texty.
Vs. (1993) se po úspěchu prvotiny naopak prodávalo prakticky samo a navíc nabralo relativně odlišný, avšak více než zajímavý, zvukový směr. Tento trend samozřejmě velké množství původních fanoušků nedokázalo akceptovat, ale kapela tak dokázala zaujmout nové posluchače. Potvrzují to pecky, jako například Dissident, Go, Rearviewmirror nebo Daughter.
Třetí deskou v diskografii se stala nahrávka Vitalogy (1994). Druhou skladbou tohoto alba je Spin the Black Circle, se kterou Pearl Jam vyhráli v roce 1996 Grammy. Změny na postu bubeníka provázely kapelu již od počátku a během této etapy se za bicí sestavu vrátil Jack Irons.
Nejexperimentálnějším počinem se stalo album No Code (1996), které jako by posunovalo hranice nastolené na Vs. a přesto se vyšplhalo alespoň na chvíli na špičky hitparád. Ukončení sporu, který vedli Pearl Jam se společností Ticketmaster (kvůli předraženým lístkům na koncerty kapely) již od roku 1994, bylo v nedohlednu, a skupina tak převedla většinu živých vystoupení do Evropy. Za klenoty této placky lze určitě považovat Hail, Hail a Who You Are.
Yield (1998) bývá označován za jednu z nejslabších nahrávek, které Pearl Jam vydali. Byl to pokus o překonání neúspěchu s předchozí deskou No Code, a to především tím, že se kapela vracela k původnímu zvuku. Tato snaha bohužel vedla pouze k odchodu bubeníka Jacka Ironse. Na druhou stranu se hudebně nejednalo o žádný průšvih a song s kultovním animovaným klipem Do the Evolution dnes patří mezi klasiku.
Šestá deska Binaural (2000) může být považována za přelomovou. Svět už grunge scénu prakticky nesledoval, ale návrat ke kořenům fungoval perfektně a deska byla nabitá čerstvou energií. Nádherná skladba Nothing as It Seems či Light Years jsou toho jasným důkazem. Druhým důvodem, proč lze Binaural považovat za přelomovou nahrávku je tragédie, ke které došlo při vystoupení Pearl Jam na dánském festivalu Roskilde. Během jejich vystoupení totiž přišlo o život devět fanoušků. Kapela se z tohoto šoku téměř nevzpamatovala. Byl zrušen zbytek turné, všichni se stáhli do ústraní a uvažovalo se o konci kapely.
Následovalo poklidnější album Riot Act (2002), ze kterého je samozřejmě cítit prožitek zmíněné tragédie. Frontman Eddie Vedder se ostříhal, koncertní vystoupení nebyla tak dravá jako dřív. Album je celkově více písničkové, což v podání Pearl Jam neustále znamená nadprůměrnou kvalitu. Například song Love Boat Captain v živém podání přímo přetéká emocemi a v textu je také odkaz na události z Roskilde: „Lost nine friends we'll never know... two years ago today”.
Díky eponymní desce Pearl Jam (2006) a především singlu v podobě politicky laděné písně World Wide Suicide (kritika války v Iráku), se Pearl Jam poprvé od roku 1996 opět dostali na vrchol hitparády Billboard Modern Rock Chart. Jednalo se o nahrávku tvrdší, přímočarou a méně melodickou, než u nich bylo zvykem. Pro velký zájem o živá vystoupení se následně kapela vydala na turné po Severní Americe, Austrálii a Evropě.
Konec s politikou a další porce klasických Pearl Jam. I tak by se dala v krátkosti shrnout poslední nahrávka Backspacer (2009), která udělala radost nejednomu fanouškovi. Pilotní singl The Fixer se může hrdě zařadit do sbírky největších hitů této seattlské formace. Kruh se uzavřel, ale doufejme, že kapela umí kruh, stejně jako kouzelník, rozpojit a přidat další.
Pearl Jam navíc patří mezi kapely, které nemají nouzi o B-side materiál. Důkazem je například pecka Dirty Frank, jež vyšla na singlu Even Flow a později se také objevila ve 2CD sbírce Lost Dogs. Ta je sestavena z materiálu, který se nevešel na řadová alba. Píseň byla nahrána až po vydání alba a hudebně jako by vypadla z pera Red Hot Chilli Peppers. Údajně ji Pearl Jam dali dohromady právě během společného turné s Čili papričkami a jmenuje se podle autobusového řidiče Franka.
Vystoupení Pearl Jam bývají oprávněně považována za velkou hudební událost. Díky kvalitní a vyvážené diskografii, typické atmosféře plné energie a určitého poselství tak můžeme očekávat velmi silný zážitek i v letošním roce. Komu se hudba Eddieho a jeho bandy líbí, a ještě je naživo neviděl, ten musí na koncert povinně. Pro skalní fanoušky to platí minimálně dvojnásob. Dvěře do hudebního ráje otevře O2 Arena již 2. července. Vstupenky je možné zkoupit za 1 190 korun.
Těm, kteří se na koncert nedostanou alespoň doporučujeme aktuální dokument PJ20, kde režisér Cameron Crow výborně poskládal historii dvaceti let Pearl Jam.
