Ze všech stran jsme již pět let bombardováni slovem krize. Toto dnes již skoro magické zaklínadlo zapříčinilo globální strach pustit si trochu žilou a nejen firmy, ale i lidé obrátí každou korunu třikrát, než ji pustí z ruky. Tato skutečnost je však, přiznejme si to, založena spíše na strachu a již zakořeněném povědomí o krizi, než na skutečné bídě. Většina z nás nejenže není v horší finanční kondici, ale vládneme dokonce většími obnosy, než tomu bylo v letech 2008 a 2009, i pokud počítáme s inflací. Stejně tak větší či menší společnosti se rády zaklínají krizí, aby si měly jak obhájit neochotu přispět na věc veřejnou.
Kde nedá komunita, musí dát zákazník
Už víme, že objednat si pořádnou kapelu stojí statisíce. Kde je vzít a nekrást, jak se lidově říká? Víme, že máme tři základní zdroje, které jsme si také rozebrali v minulém článku. Podíváme-li se trochu zpět, připomeneme si lehce ty nejdůležitější a vztáhneme je, někdy i trochu řečnicky, k dnešnímu tématu.
Podstatnou část balíku, potřebnou pro pokrytí nákladů, tvoří vždy dotace z komunity. Komunitou myslíme město, kraj (v mizivém procentu případů i stát) a společnosti působící ve spádové oblasti. U měst a krajů je motivace jasná, měly by se snažit vracet svým občanům jejich ochotu v místě bydlet, a odvádět tak část svých příjmů/daní do městských a krajských pokladen. Pro město by měla být fungující kultura základem, stejně jako dostupnost rozmanitého sportovního vyžití. Jde tu o péči o občany a ochotu jim dopřát dostatek možností k relaxu a uvolnění civilizačního napětí. Neochota je zde sice limitována rozpočtem, na druhou stranu jsou však investice do kultury a sportu mnohdy diskutabilně nedostačující.
To neochota firem nejde omluvit ničím, snad opravdu jen tou krizí. Stát se snaží motivovat společnosti k podpoře a sponzoringu tím, že finanční prostředky takto vydané je možné odečíst si z daňového základu. Oněch ušetřených několik procent ale příliš motivující není. Mnohem více motivující by měla být, v ideálním případě, snaha poskytnout svým zaměstnancům nějaký zajímavý benefit (slevu na vstupenky, případně vstupné zdarma) jako poděkování za jejich práci, která firmě přináší profit. A samosebou zviditelnění jména společnosti v její spádové oblasti, neboť právě lidé z jejího okolí jí vytvářejí zisk. Bývá však časté, že ani firma s obraty v řádech milionů korun není ochotna přispět sebemenší částkou.
Za vším se skrývá neochota lidí vytvářet příležitosti. Ať už lidí v městských orgánech, nebo managementu společností. A neochota lidí - zákazníků, ve formě nevyužívání příležitostí již nabídnutých.
Čtěte také: Objednat si kapelu stojí statisíce
Prodej vstupenek, nebo-li: platí zákazník, návštěvník; je totiž po neochotě komunity jedinou možností, jak získat ten pomyslný balík k vytvoření příležitosti. Vztáhněme to opět do menšího města okresního formátu a řekněme si, proč nejsou lidé ochotni zaplatit doma za koncert stejnou částku, jako jsou ti samí lidé ochotni zaplatit za koncert třeba v Praze? Dodáte-li stejně kvalitní produkt zákazníkovi domů, bývá v obvyklých případech rád a je dokonce ochoten si za to připlatit. V hudbě a její produkci je to však trochu kočkopes. Buď si lidé neuvědomují, že zpěvákovi, zpěvačce, či kapele, bývá v drtivé většině jedno, kde hraje, a za vystoupení tedy požaduje stejnou částku (jinými slovy - nedělá charitu pro maloměsta), nebo rádi sednou na vlak a podstoupí martyrium s cestováním.
Ze zkušenosti vyplývá, že dopravit se na koncert do Prahy/Brna/Ostravy je nejen dražší (doprava, vyšší ceny jídla/pití) a delší (čas strávený na cestě), ale skýtá spousty omezení (závislost na dopravci, nutnost chytit poslední vlak atp.). Přesto je však stereotyp zažitý a zvyk je železná košile. Často je možné slyšet, že ve městě se lépe paří a je tam více lidí, s čímž se nedá než souhlasit, ale pokud lidé nepoznají, že není nutné za zábavou dojíždět do center velkých měst a že je možné si to užít bez omezení a s jistými výhodami, nic se nezmění.
Velký a precedentní význam hraje, poslední dobou značně se rozšiřující, grátis trend nabízený nadnárodními koncerny, ale o něm až příště...
