Je to jako kdyby ses ocitl v jiné zemi, v moderním a vzrušujícím Brigadoonu, který se objevuje každý rok nebo tak nějak. Na otázku Co je Glastonbury? snad tvůrci webového obsahu nemohli odpovědět důvtipněji.

Legenda je následující: Vesnička Brigadoon ve stejnojmenném muzikálu režiséra Vincenta Minnelliho vystupuje z mlhy jednou za sto let na jediný den. Každý, kdo se rozhodne v dědině zůstat, ji však nesmí nikdy opustit, nebo kouzlo pomine a ves se rozplyne navěky. Alegorie je více než zřejmá – brána do glastonburské říše divů se vykresluje právě díky festivalové sounáležitosti, kterou jednou za dva roky dnes dohromady oslavují statisíce lidí. Odhadovat ale takovou budoucí návštěvnost před třiačtyřiceti lety, kdy festival vznikl, nejspíš si o vás pomyslí, že jste spadl/a z višně…

Vstupenka za libru a mléka, co hrdlo ráčí

Festival současného múzického umění Glastonbury, jak se v plném znění hudební svátek nazývá, totiž tehdá přitáhl stonásobně méně posluchačů než dnes. Psalo se 18. září 1970. Hudební průmysl se vypořádával s těžkou ztrátou kytarového mecenáše Jimiho Hendrixe. Na jeho počest se uskutečnila řada akcí a koncertů včetně Bluesového festivalu u Bath & West Showground. A právě ten se stal inspirací pro Michaela Eavise, budoucího ředitele největšího festivalu na světě.

Památku Hendrixe přišlo uctít na 1 500 lidí, ke kterým se přidali umělci jako Marc Bolan, Keith Christmas nebo Stackridge. Vzhledem k povaze události nešlo o ziskové účely, což směle dokazuje vstupenka za jednu libru. V porovnání s dnešní bezmála dvěstělibrovou částkou za lístek to byla suma vskutku úsměvná. A to si za tu cenu mohl návštěvník ještě dosyta dopřát čerstvého mléka z přilehlé farmy!

Silná pozitivní odezva veřejnosti rozhodla, že se festival uskuteční i rok následující, čímž nevědomky položila základy třicetileté britské hudební tradici. Hlavními iniciátory akce byla dvojice Andrew Kerr a Arabella Churchill. Otrávenost ze zkomercionalizované festivalové scény v zemi je podnítila k založení neziskového projektu Glastonbury Fair, tedy festivalu s bezplatným vstupem, jehož pohonem byl pouhý entuziasmus zainteresovaných interpretů a obdivovatelů myšlenky. A že jich nebylo málo.

Návštěvnost se v porovnání s předchozím ročníkem vyšvihla téměř desetinásobně. Ostatně, ruku na srdce, kdo by se gratis nepodíval na toho slavného androgyna v šatech, co levituje v podivínství vesmírném i svém a je přitom nesmírně k sežrání?

Ani David Bowie ale není (nebo tehdy ještě nebyl) Bůh – organizátoři utrpěli značnou finanční ztrátu, kvůli níž festival osm let hibernoval. Projekt, do kterého byly na začátku vkládány slušné ambice, jako by se rozpustil ve své krátké minulosti. Tedy, téměř. Na scénu se totiž vrátil Michael Eavis s balíkem peněz na jeho záchranu, aby o dva roky později, v roce 1981, dohlížel na chod festivalu z nejvyššího postu osobně. Což bylo s jistotou to nejlepší možné rozhodnutí v dějinách hudební slavnosti.

Návštěvnost se s každým dalším rokem chlubila novým pěti až desetitisícovým přírůstkem. (V roce 1984, kdy se největším nápisem v programu pyšnili The Smiths, dokonce narostla o třicet tisíc, tedy nejvíce v celé historii Glastonbury.) Z útlého adoračního večírku se festival rychle a jistě stal nejstřeženější hudební událostí na světě, za jejíž svědectví jsou současní hudební nadšenci ochotni zbankrotovat.

Ano si s protějškem na Glastonbury neřeknete

Festival Glastonbury předloni svým hudebním obžerstvím nasytil astronomických sto sedmasedmdesát tisíc labužníků. Není tedy divu, že veškerá pozornost organizátorů se soustřeďuje na jejich bezpečnost a komfort. Pořadatelé třeba investovali do permanentního podzemního vodního potrubí, což vzhledem ke spotřebě jedenácti milionů litrů vody během pěti zpocených dnů přijde celkem vhod. Vylučování tělních tekutin ale není to, kam jsem se chtěla dostat. Věděli jste například, že se na festivalu nemůžete nechat oddat?

Jen si představte tu romantiku – k oltáři (v tomto případě stanu, maximálně týpí) kráčíte za zvuku Caveovy malebné balady Ship Song, s upřeným pohledem na váš protějšek říkáte vytoužené ano, přičemž vám za vámi žehnají The xx slovy They would be as in love with you as I am, abyste na večírku roztočili čupřinu na stounovskou Satisfaction.

Byť je to nápad originálnější než například Nedvědova koncertní svatba s družkou Pavlínkou v Lucerně, zájemci o festivalové manželství mají smůlu. Worthy Farm doposud nemá licenci na uzavírání sňatků, a tudíž jakýkoliv obřad není platný. Pokud vás ale přece jen ovládne nepřemožitelné nutkání vlézt do chomoutu, k dispozici je nedaleký kostel z dvanáctého století Tithe Barn. Ten z části dotuje právě festival Glastonbury a své kouzlo rozhodně má.

Modlení povoleno

Náboženství a Glastonbury. Nezdá se vám to? Pokud jste žili v představě, že letní hudební piltonský dýchánek je otevřen jen lidem s vírou v sex, alkohol (drogy nejsou přípustné) a rokenrol, nalijte si čistého vína.

[Glastonbury] - to jsou tisíce lidí vyznačující se tolik fascinující a nekonečnou rozmanitostí… Narazíte tu na všechny lidské typy – na osoby všech věků, rozličných minulostí, národností, životních stylů, náboženských přesvědčení, módních stylů (či žádných) a hudebních chutí, píše se na oficiálních stránkách festivalu.

A každá z těchto skupin nalezne v areálu své útočiště. Výjimkou nejsou ani nábožensky založení jedinci, kterým je poskytnuto až překvapivě silné zázemí, které byste na tuzemských festivalech jen těžko hledali. Vlastní stany zde najdou vyznavači křesťanství, islámu, buddhismu, hinduismu, taoismu, stoupenci hnutí Hare Krišna, ekumenické komunity rozptýlených křesťanů Iona a mnoho dalších. Hudba a konfese nejsou tabu a Glastonbury na to náležitě upozorňuje.

Festivalový Olymp

Byť je to sebeotřepanější fráze, pro milovníky letních hudebních festivalů je dobytí piltonského Olympu slastí, po níž mohou v klidu zemřít. A není se čemu divit. Kde jinde se vám během pěti dnů dostane tolik kvalitní muziky a ještě za tak směšné peníze?

Jen pro srovnání – poslední zastávka Rolling Stones v České republice vyšla zaryté příznivce v průměru na tři tisíce korun, což je přibližně polovina sumy, kterou dají návštěvníci letošního ročníku Glastonbury za více než dvě stě kapel typu Arctic Monkeys, Nicka Cavea and The Bad Seeds, Portishead, The Smashing Pumpkins či zmiňovaných Rolling Stones. Pravda, ukořistit vstupenku v rekordním čase jedné hodiny a čtyřiceti minut je mezi dalšími několika set tisíci zájemci především o štěstí. Nicméně ne nemožné.