Trio The Bad Plus patří k jedněm z nejzajímavějších skupin současné americké jazzové scény pro svůj originální přístup jak k tradici, tak k experimentům, kdy všechny existující hudební styly hněte do pozoruhodného těsta, které přitom kyne z postupů současné jazz fusion.

Čtěte také: Praha jazzovým mostem mezi USA, Izraelem a Kubou

Kontrabasista Reid Anderson a bubeník Dave King, kamarádi od dětství a ze studií na střední škole v americkém Wisconsinu, založili v roce 2000 skupinu The Bad Plus spolu s klavíristou Ethanem Iversonem. Zároveň téměř okamžitě po svém založení, přesněji po třech odehraných koncertech, natočilo trio svoji první desku pojmenovanou příznačně The Bad Plus.

Nicméně trojice hudebníků se setkala poprvé již mnohem dříve, kdy se mladí hudebníci teprve hledali, poslouchali Johna Coltranea či The Police. V roce 1990 se tak sice poprvé sešli v této formaci, nicméně k jejich spojení v jedné kapele došlo až o deset let později.

Po vydání prvního alba následoval velký mediální zájem. Ačkoliv byla stopáž desky pouhých 44 minut, dalo vysledovat, jakým směrem se kapela hodlá ubírat. Kromě vlastních skladeb, kdy se například vynikající kompozicí 1972 Bronze Medalist představil jako autor bubeník Dave King, zde poprvé trio přearanžovalo i některé slavné písně jiných kapel, což následně dělalo i na dalších deskách. V tomto případě se dočkala předělání notoricky známá píseň Smells Like Teen Spirit od skupiny Nirvana. Tato aranž se záhy stala velmi populární na internetu.

Po úspěchu prvního alba si tria všimlo vydavatelství Columbia Records, u kterého v roce 2003 vyšla další deska pod názvem These Are the Vistas. Přestože se repertoár tohoto díla částečně překrýval již s předchozím počinem, spolupráce se silným vydavatelstvím dala kapele možnost naplno představit svoji jazzovou koncepci.

Takový divný jazz

Názory na to, co vlastně The Bad Plus hrají, se nádherně různí. Mnozí hudební kritici i laici si lámou hlavy, kam by se vlastně jejich hudba dala přesněji zařadit. Není to čistý jazz, není to rock, není to vážná hudba. Co to tedy vlastně je? ptají se žánroví škatulkáři. Diskuse na toto téma kouzelným způsobem plní internet, aniž by se docílilo větší shody.

Pro zajímavost - na svém blogu přispívá do diskuse na téma jazz a jeho zakladatelé samotný Ethan Iverson, jenž se touto tematikou zabývá již od časného mládí.

Ať už je to jakkoliv, Dave King a Reid Anderson vnášejí do hudby The Bad Plus vlivy rocku a popu, přestože k němu mají svůj umělecký postoj, zatímco klavírista Ethan Iverson vychází ze starých tradic jazzu a vážné hudby, čímž vzniká pozoruhodný žánrový guláš. Spojujícím prvkem je ve výsledku nekonečná hravost hudebníků, která produkuje složité kompozice, jež fascinují všechny posluchače The Bad Plus.

V roce 2004 již kapela měla stabilnější pozici na jazzové scéně a plně se věnovala koncertování a natáčení, což vyústilo vydáním další desky s názvem Give. Úžasně propracovanými hloubavými a zároveň energií nabitými kompozicemi potvrdili svůj fascinující hudební přehled, ze kterého ve svých skladbách vycházeli. Kromě nádherných skladeb jako And Here We Test Our Observation nebo Cheney Pinata (ironicky věnovaná republikánskému americkému politikovi Dicku Cheneymu) si tentokrát dali za cíl předělat píseň Iron Man od skupiny Black Sabbath. Výsledek byl opět velice zdařilý.

Po úspěchu Give následovalo další výrazné album pojmenované Suspicicous Activity, kde rozvíjeli dál své nápady naznačené již na předchozí desce. I zde najdeme pozoruhodné kompozice stavící na kontrastech dramatických rychlých předělů, které střídají minimalistické, někdy i noisové, pasáže, při kterých je posluchač vtažen do neklidu, ze kterého ovšem brilantně umělci z Bad Plus umí utéct k novému tématu. Tyto postupy lze najít na mnoha skladbách na desce, například ve skladbách Anthem for the Earnest či Empire Strikes Backwards.

V této době se již Bad Plus stali zavedenou a kritikou oceňovanou kapelou i v Evropě, odkud přijímali čím dál více pozvánek na vystoupení. Naopak navzdory velkému úspěchu v Americe začala právě zde, ve své domovině, kapela čelit nátlaku konzervativních jazzových umělců, jejichž představa o tradicionalistické formě amerického jazzu se zejména v posledních letech začala silně prosazovat. Toto konzervativní křídlo reprezentuje například rodinný klan bratrů Marsalisů.

Tím se ovšem The Bad Plus nenechali zastrašit, a tak v roce 2007 následovalo vydání dalšího zajímavého alba, tenkrát pod názvem Prog, čímž opět dalo trio najevo, že hravé a bláznivé experimentování je mu vlastní a že ho jen tak nenechá. Na albu posluchač nalezne již hloubavější skladby (Giant, Everybody Wants To Rule the World), bláznivé (1980 World Champion) či tematicky monumentální (Physical Cities).

Rozšíření o zpěvačku Wendy Lewis

Přestože nic nenaznačovalo tomu, že by úspěšné tažení napříč hudební scénou mělo slábnout, rozhodla se kapela o další posun. The Bad Plus pozvali k natáčení dalšího alba americkou zpěvačku Wendy Lewis. Album For All I Care se tak stalo předělem v jejich dosavadní tvorbě.

Desku tvoří z valné většiny přearanžované skladby jiných kapel či umělců. Nalezneme zde například píseň Lithium, kdy se již tak podruhé v historii kapela pustila do aranže písně skupiny Nirvana. Skladbou Long Distance Runaround uctili The Bad Plus známou britskou art rockovou kapelu Yes a opět naznačili, že progresivní rockové postupy jim vůbec nejsou cizí.

Po absolvování turné s Wendy Lewis se trio opět vrátilo ke své původní sestavě, v níž natočilo v roce 2010 instrumentální album nazvané tentokrát symbolicky Never Stop. Hudebníci tak opět odkazují na osvědčené postupy, při nichž trio zkombinovalo prvky jazzu, vážné hudby a rocku dohromady. Bez ztráty na kvalitě tak The Bad Plus znovu ukázali, že zvládají jak komplikované kompozice (You Are nebo Never Stop), tak i hravé a vtipné skladby (na této desce zastoupené písní Super America). Oproti jiným deskám tato obsahuje jen autorské skladby.

O rok později se uskutečnila pozoruhodná série koncertů, při kterých trio koncertovalo spolu s dánským HR Big Bandem pod vedením dirigenta Jima McNeelyho. Společně zahráli zajímavé aranže svých skladeb podpořené big bandovým tělesem, které se specializuje zejména na jazz fusion.

Přiblížili jsme se k současnosti, a tedy k posledním aktivitám skupiny The Bad Plus. V roce 2012 vydalo trio zatím poslední desku Made Possible, která potvrzuje, že The Bad Plus nedocházejí nápady ani síly. Silná témata, fascinující sóla, pozoruhodné multižánrové vsuvky, smysl pro humor, to vše stále představuje charakteristické znaky této nevšední jazzové kapely. Ze skladeb z této desky lze například doporučit kouzelně klidnou a tematicky silnou píseň Pound for Pound, kterou ihned poté vystřídá tempem výrazně silná a dramaticky postavená skladba Seven Minute Kind. Zkrátka na desce Made Possible je stále vše, co činí The Bad Plus tou zvlášní skupinou, jakou byla již od počátku své existence, což je bezesporu pozitivní zjištění.

Koncerty v České republice

Poprvé zavítali The Bad Plus do Prahy v říjnu 2008. Tehdy vystoupili v pražském Lucerna Music Baru. Je smutným paradoxem, že poptávka po koncertu u nás shodou okolností přišla až po úmrtí frontmana švédského tria E.S.T. – klavíristy Esbjörna Svenssona. Právě E.S.T. do České republiky do té doby jezdilo pravidelně, The Bad Plus tak nechtěně vyplnili uvolněný prostor po této evropské konkurenci.

Při tehdejším vystoupení si s sebou přivezli vynikající zpěvačku Wendy Lewis, s jejímž doprovodem přehráli takřka celou, tehdy aktuální, desku For All I Care. Byl to svým způsobem opravdu netradiční koncert, protože do té doby koncertovali pouze v triu.

O tři roky později, v únoru roku 2011, přijeli The Bad Plus do pražského Jazz Docku, kde se tentokrát v triu představili v nejlepší formě. Zahráli to nejlepší ze své dosavadní tvorby včetně skladeb jako Rhinoceros Is My Profession či Smells Like Teen Spirit. Od té doby zde zatím nebyli, a nezbývá tedy než čekat, kdy si zase během svých převážně amerických turné opět najdou cestu k nám.

Závěr

Ať již The Bad Plus představují jakýkoli hudební mišmaš mezi žánry, nedá se tomuto triu upřít snaha rozvíjet se, aniž by ztratilo při svých experimentech kontakt s publikem, ať už komerčnějším, či hudebně náročnějším. Své si u něj najde snad každý.