Uplynulo dlouhých osm let od doby, kdy do České republiky, konkrétně do Plzně, zavítal legendární jazzrockový bubeník, propagátor jazzové fúze, Billy Cobham. Krom bohaté sólové kariéry se může Cobham pyšnit i působením ve skupině Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina, kapely, která sama definovala jazzrockovou hudbu, potažmo jazz fusion, a v níž si zahrál i po boku českého rodáka, klávesisty Jana Hammera. Billy Cobham se pro svůj silový a zvukově perfektní styl hry stal vyhledávaným hudebníkem, jehož jméno jako čestného hosta vždy chtěl mít na svých deskách nejeden jazzový umělec.
Právě v květnu tohoto roku oslavil Billy Cobham osmdesáté narozeniny, k nimž si nadělil projekt nazvaný Time Machine, s nímž v sestavě Billy Cobham – bicí, Victor Cisternas – baskytara, Rocco Zifarelli - kytara, Joel Lyssarides – klávesy, Antonio Baldino – trubka, Andrea Andreoli – trombón, Bjorn Arko – saxofon zavítal i do olomouckého Bounty Rock Café, stylového rockového klubu, který se stal díky svému zakladateli Dušanu Neumannovi Mekkou rockové, bluesové a jazzrockové hudby.
Projekt Time Machine rovněž Billy Cobham zahájil i v rámci připomenutí 50. let od projektu z roku 1974, na kterém se podílel tehdy se saxofonistou Michaelem Breckerem a jeho bratrem trumpetistou Randym Breckerem, Glennem Ferrisem, Alexem Blakem, Johnem Abercrombiem, Milcho Levievem a Lee Pastorem.
V osm hodin večer vystoupal s oporou spoluhráče na jedné straně a o hůlce v ruce druhé čerstvý osmdesátník Billy Cobham, který záhy po usednutí za svoji košatou soupravu bicích rozjel skladbu Crosswind ze stejnojmenného alba z roku 1974. Billy Cobham s dechovou sekcí překvapil nejen svým stále perfektním energickým stylem hry, ale rovněž inovativními aranžemi, které dávaly i později v průběhu večera starším skladbám slušivý nový kabát. Tato sestava hudebníků a koncept této kapely obecně se zkrátka skutečně oboje povedly.
Dechová sekce si předávala sólové výměny. Klávesista Joel Lyssarides držel převážně rytmický doprovod, vypíchnout si tak zasloužil nejvíce asi letitý Cobhamův spoluhráč – kytarista Rocco Zifarelli, který se svojí jedovatou kytarou pouštěl i do hodně divokých sól. Ta připomínala, jak Cobhamova hudba osciluje na hranách jazzu a rocku. Ačkoli v kapele bylo zastoupeno hned několik věkových hráčských generací hudebníků. Právě úchvatná Cobhamova hudba a jeho dodnes přesný a tvrdý styl hry nepřipouštěl, že by někdo o Cobhamově výkonu mohl pochybovat.
Repertoár tohoto večera se nesl v duchu osvědčených Cobhamových fláků jako písně Crosswind, Stratus či Red Baron, které dnes již patří k jazzovým evergreenům. Nicméně byly to i již zmíněné nové aranže, které přítomné posluchače zaujaly a které rozvíjela navíc i přítomná dechová sekce. V průběhu večera zaujal i saxofonista Bjorn Arko, když vyměnil saxofon za speciální midi dechový syntezátor zvaný NuRad, na kterém nejen doprovázel, ale zahrál si i sólo.
Billy Cobham táhnul kapelu celý večer. V jednu chvíli i své souputníky propustil a zahrál pro diváky sólově. Na tento jeho klasický sólový výstup navázala pak již kapela tradičním Cobhamovým hitem Stratus z desky Spectrum z roku 1973. Z této desky zazněla i píseň Le Lis, která doslova dýchá karibskou atmosférou připomínající, že se Billy Cobham, ač již přes třicet let žije ve Švýcarsku, narodil v Panamě.
Člověku se až nechce věřit, že je to již více jak půl století, kdy tyto hity vznikly. Na síle ovšem tyto písně dodnes neztratily a Billy Cobham stále dokazuje, že jazzrocková fúze je stále svěží a pro posluchače atraktivní styl.
Z jiných skladeb bych jmenoval například i údernou Tinseltown, při které Cobhamovi spoluhráči roztleskali publikum. Došlo i na komplikovanou skladbu plnou změn a přechodů nazvanou Fragolino, což vystihuje tradiční vtipnost jazzových skladeb, neb tuto pojmenoval Cobham podle svého oblíbeného vína.
Bubeník sršel úsměvem a vtípky a bylo příjemné vidět, že právě taková hudební legenda vyniká skromností. Oceňoval své fanoušky a děkoval jim, že právě díky nim je živá hudba možná. Cobham postupně avizoval, že se koncert chýlí ke konci a že již přidávat nebude, což vzhledem i k jeho pohybovému omezení a podanému výkonu bylo více než pochopitelné. Hodinu a půl dlouhé vystoupení bylo i tak plné energie a člověk může jen žasnout, kde se v tomto osmdesátníkovi bere stále taková síla a živelná dravost. Zvláště když vezmeme v potaz, že Cobham nevystoupil jen v České republice, ale jede poměrně nabité turné!
Zde se můžete podívat na fotoreportáž z koncertu Billyho Cobhama
Po bouřlivé děkovačce Billy Cobham opět o hůlce a s pomocí odpajdal z pódia. Předtím avizoval, že si dá jen pivo a poté poskytne fanouškům podpisy a že bude i možnost se s ním vyfotit. Zároveň v předsálí bylo možné zakoupit si tričko či vinyl. Dojem z koncertu tak nemohl být silnější. Asi jen bedňáci, kteří Cobhamovu obří soupravu balili a odnášeli do přistaveného autobusu, tento názor úplně nesdíleli.
Na závěr tedy znovu díky Bounty Rock Café, že se povedlo do České republiky po letech znovu dostat Billyho Cobhama a můžeme se jen těšit, co nás v budoucnu od Bounty dále čeká. Podle ohlášeného koncertu skupiny Black Country Communion to vypadá, že se Bounty Rock Café spíše rozpřahuje ještě k větším zářezům na pažbě.
