Cesta k fréze

Sfeffield je velké ocelářské město na severu Anglie. Po rozmachu v období průmyslové revoluce přišla v druhé polovině minulého století recese, která znamenala výrazný pokles životní úrovně jeho obyvatel. Narodit se do takového prostředí neznamená zrovna nejlepší vyhlídky, když vrcholem kariéry se může zdát tak maximálně místo mistra ve svařovně. Pokud se rozhodnete vypadnout, nezdá se dráha rockové hvězdy jako ten nejhorší nápad.

Stephen Maynard Clark spatřil světlo světa 23. dubna 1960. I když se jeho vyhlídky zpočátku nezdály nejrůžovější, chlapec z Hillsborough, severozápadního předměstí Sheffieldu, projevil zájem o hudbu poměrně záhy. Přesně se tak stalo na koncertu Cliffa Richarda se Shadows, na který ho matka vzala, když mu bylo šest let. "Přišlo mi to skvělé, úplně mi to vyrazilo dech," vzpomínal Steve později, "bylo tam snad tři tisíce lidí a já tak úplně nechápal, co se kolem mě děje. Ale úplně mě to dostalo." Chlapec měl tedy jasno, ke svému životu nutně potřebuje kytaru. Jal se tedy přesvědčovat otce, sheffieldského taxikáře, aby mu ji pořídil. Ten dlouho odolával a podlehl až o pět let později. Drahý nástroj svolil zakoupit pouze pod podmínkou, že syn bude chodit na hodiny hraní. A protože rodiče se mají poslouchat, začal malý Steve docházet do místní hudebky a vůbec trávil veškerý volný čas se svou novou nejlepší kamarádkou.

Další významný patník na téhle cestě najdeme někdy v době, kdy Stevovi bylo čtrnáct let. "Rádio i televizi jsem sledoval často a věděl jsem, že chci dělat muziku." Jenom jsem nevěděl jakou muziku. Dokud jsem neslyšel Jimmyho Page," vzpomínal, "u kamaráda jsem slyšel první album Led Zeppelin a hned jsem věděl, že to je ono, to, co hledám. Okamžitě jsem potřeboval sehnat elektrickou kytaru. Nic jiného nedávalo smysl." Hodiny cvičení klasiky mu v začátcích hodně pomohly, pro Steva nebyl problém se naučit jakoukoliv píseň hrát po sluchu. Netrvalo dlouho a založil svou první kapelu nesoucí název Electric Chicken. V repertoáru měla zatím samé převzaté věci. Bylo jasné, že tohle Stevovi dlouho stačit nebude. Po škole nastoupil jako frézař do místní fabriky a začal se poohlížet po kapele.

Krátce nato potkal mladíka přibližně ve svém věku jménem Pete Willis. Dali se do řeči, podebatovali o kytarách a hned si začali rozumět. Z Peta nakonec vypadlo, že hraje v kapele se srandovním jménem Def Leppard a zrovna přemýšlejí nad angažováním druhého kytaristy. Slovo dalo slovo, jenže Steve se na dohodnutý konkurz nedostavil. Náhoda tomu nicméně chtěla, že se ti dva potkávají o nějaký čas později znovu, i se zpěvákem Joem Elliotem, na koncertu Judas Priest. Tentokrát Steve na dohodnutou schůzku dorazí a v lednu 1978 se stává členem kapely. Podle slov Joea Elliota hudebníky přesvědčil tím, že dokázal bez doprovodu zahrát klasiku Freebird od Lynyrd Skynyrd, včetně dlouhého závěrečného sóla. Kromě Peta a Joea byli v té době v sestavě ještě basák Rick Savage a bubeník Tony Kenning. Sám Clark nicméně zkušebnou v bývalé fabrice na lžíce nebyl nijak ohromený. K jejímu popisu použil slov "zaplivaná díra".

První krůčky

Jenomže Def Leppard si psali vlastní písně a to na něj dojem udělalo. Navíc se brzy ukázalo, že s Willisem tvoří skvělý skladatelský tandem. Během půl roku vzniknul veškerý materiál, použitý později na debutovém EP i první dlouhohrající desce. Novému kytaristovi začala být zkušebna brzy malá a chtěl se s novým materiálem pochlubit veřejně, do čehož se zbytek sestavy příliš nehrnul. Když ale začal vyhrožovat, že se poohlédne po jiné kapele, Joe zpanikařil. Bylo mu jasné, že Stevův odchod by v té době nejspíš znamenal konec Def Leppard. Zařídil proto vystoupení ve Westfield School. Koncert byl úspěšný a hudebníci si navíc vydělali 5 liber. Následovaly štace po klubech a hospodách v okolí Sheffieldu a rozšiřující se řady příznivců, dožadujících se nahrávky.

S finanční výpomocí Joeova otce tak v listopadu spatří světlo světa EP Def Leppard. Těsně před natáčením se ze sestavy odporoučel bubeník Tony Kenning. Při nahrávání je nahrazen Frankem Noonem, později se v sestavě zabydlí teprve patnáctiletý Rick Allen. Kapele se podaří do rádia protlačit píseň Getcha Rocks Off a nahrávka jde na dračku. Nakonec je třeba udělat dva dotisky, po kterých se jenom zapráší. Hudebníci dál tvrdě makají, svou kariéru berou vážně. Na drink vyrážejí zásadně až po zkoušce. Anglie už má dost punkového běsnění, začíná se vzdouvat nová vlna britského heavy metalu a Def Leppard na ní dokáží surfovat s neobyčejnou šikovností. Zbavují se managementu, údajně po rvačcce Joea s manažerem Petem, Martinem a přechází pod křídla Leber- Krebs, kteří jim následně dohodí předskakování gigantům AC/DC na jejich britském turné.

Čtěte také: Klepání na nebeskou bránu - Jirka Kvita

Dalším krokem je profesionální nahrávací smlouva s Phonogramem a první dlouhohrající placka On through the night. Ta vychází 13 března 1979 a i když si v žebříčku nevede špatně, u fanoušků se setkává spíše s nevolí. Kapela se podle nich snaží písněmi jako Hello, America zalíbit americkému publiku. Za oceánem také více koncertuje, mimo jiné opět s AC/DC. Nepřízeň u domácího publika graduje vystoupením na festivalu v Readingu, kde na pódium létají prázdné plechovky, ale i láhve s močí.

Def Leppard si ale už přičichli k životu na cestách a v této fázi byli k nezastavení. Upoutali také pozornost dvorního producenta AC/DC "Mutta" Langea, který souhlasí s produkováním jejich druhého alba High 'n' Dry. Díky jeho puntíčkářskému přístupu se kapele daří najít vlastní nezaměnitelný sound. Placka vychází 11. července 1981 a prodejní čísla se do závratných výšin rozhodně nešplhají. Jenomže videoklip k písni "Bringin' on the Heartbreak" hustě rotuje na MTV, razíce cestu pro další pecky z dosud opomíjeného metalového ranku, a kapela se tak ještě více dostává do povědomí zámořských posluchačů, předskakuje třeba Ozzymu Osbourneovi.

Zvýšené nároky si začínají vybírat svou daň na Petu Willisovi, jehož problémy s pitím se začínají vymykat kontrole. Svou roli sehrává fakt, že Pete nepobral příliš sebevědomí a trpěl trémou. Poté, co musel být několikrát doslova odnesen z pódia, se vztahy v kapele začínají vyostřovat, což se nejvíce podepíše právě na souhře obou kytaristů. Ta je pro úspěch Def Leppard klíčová, jenže Steve musí často během písní zaskakovat za kamaráda, který si za bednu odskočil na drink. Po čase je jasné, že tímto způsobem pokračovat nelze, a Willis dostává během natáčení třetího alba padáka.

Zlatá éra

Hned druhý den, 12.července 1982, je nahrazen Philem Collenem z londýnské glam rockové kapely Girl. Tím se zkompletuje nejslavnější sestava a začíná zlatá éra Def Leppard. Phil totiž přináší do vztahů závan čerstvého vzduchu a se Stevem rychle vytvoří nerozlučnou dvojku tzv. Terror Twins, proslavenou dlouhými tahy a nekonečnými vtípky. Hlavně si ale rozuměli po muzikantské stránce. Přestože se jejich styly lišily, dohromady tvořili neopakovatelný mix. První výsledky se dostavily záhy. A to přitom nemělo album Pyromania, vydané 12. července 1982, rozhodně na růžích ustláno. Producentsky se ho opět ujal "Mutt" Lange, takže zvuková supertřída byla zajištěna. Někteří prodejci však odmítli prodávat nahrávku, na jejímž obalu je hořící mrakodrap v zaměřovači. Kapela ale změnu odmítá. Na pomoc opět přichází MTV, video k písni Photograph dokonce sesadí Beat it Michaela Jacksona z trůnu pro nejhranější skladbu.

Prodeje tentokrát vystřelí do závratných výšin a Def Leppard jsou najednou hvězdy světového formátu, absolvující další tour po Spojených státech již v roli headlinerů. Desky, která v podstatě odstartovala pop metalový boom osmdesátých let, se nakonec v roce 1983 prodalo šest milionů (dodnes je to již přes deset milionů). V žebříčku nejprodávanějších alb ji dokázal porazit pouze Jakson se vým fenomenálním Thrillerem. Ze Steva se ve 23 letech stala superhvězda hrající před vyprodanými arénami, pronásledovaná na každém kroku zástupy fanynek. Po jedné z propařených nocí zjistili Steve s Philem, že utratili desetitisíce liber za luxusní hodinky. Phil to bral jako jasný signál, že je čas na změnu, a okamžitě přestal s pitím. Steve tak přišel o dalšího parťáka pro noční pitky a je to pravděpodobně tato událost, která znamená počátek jeho sestupu do pekla alkoholismu.

Nekonečné nahrávání

Zatím se ale vše zdá být v nejlepším pořádku. Po ohromujícím úspěchu Pyromanie čelila kapela obrovským očekáváním, týkajícím se jejího nástupce. Def Leppard se v únoru 1984 přesouvají do Dublinu a začínají psát nový materiál. Mutt se nejdříve procesu účastní, ale nakonec se z důvodu "totálního vyčerpání" omlouvá a jeho místo zaujímá Meat Loafův parťák Jim Steinman. Práce na nahrávání jsou ale přerušeny, když v prosinci dochází k automobilové nehodě, po které přichází Rick Allen o levou ruku. Neznamená to nicméně jeho konec v kapele. Ve spolupráci s výrobcem značky Simmons sestrojí speciální elektrický set, využívající místo chybějící končetiny nohy. Dostává k dispozici vlastní studio, aby mohl nerušeně cvičit, a po pár měsících je již zpátky ve formě.

Steve se seznamuje s americkou modelkou Lorelei Shellistovou, začnou spolu chodit a později se i zasnoubí, ke svatbě ale nakonec nedojde. Práce na nové desce neberou konce, Jim Steinman je nakonec vyhozen a veškerý proces nahrávání začíná znovu s Muttem zpět na pozici producenta. Návrat Ricka Allena na pódium, provázený bouřlivou reakcí publika, se koná v Donningtonu na festivalu Monsters of Rock. Tento koncert dodnes zůstává jedním z nejemocionálnějších v historii Def Leppard.

Čtyři nekonečné roky trvalo nahrávání alba Hysteria. Když je nakonec v srpnu 1987 vypuštěno do světa, zdá se, že svět mezitím na Def Leppard zapomněl. První singl Women prošumí étery bez výraznějšího zájmu. Lépe se vede následujícímu Animal, alespoň ve Velké Británii. Def Leppard vyrážejí na sedmnáctiměsíční světové turné v jehož rámci představují úspěšnou novinku v podobě pódia uprostřed haly. Ale teprve až když je Hysteria již téměř rok na světě, přichází zlom. Tím je píseň Pour some sugar on me, válící zase jednou v MTV. Prodejní čísla se najednou opět ženou tam, kde si je hudebníci představovali, po dvou letech se vyšplhají k dvanácti milionům kusů. Def Leppard, kteří se během vleklého nahrávání Hysterie dostali do vážných finančních potíží a úspěch nutně potřebovali, to opět dokázali.

Konec na gauči

Stevovy problémy se koncem osmdesátých let již začínají projevovat. Absťáky mu způsobují třesení rukou, znemožňující mu hraní. Podle svědectví se jeho stavy zhoršovaly hlavně tehdy, když nebyl na turné a neměl zaběhnutý řád. Joe Elliot vzpomínal, jak se kapela ve chvílích volna scházela k fotbálku, zatímco Steve se o samotě opíjel. Navíc ve stavu opilosti nebyl právě veselým společníkem a často se dostával do konfliktů. Několikrát se neúspěšně přihlásil na odvykačku. Potřebným impulsem nebyl ani večer, kdy o vlásek unikl smrti. V krvi měl tehdy dvojnásobné množství alkoholu, než jaké zabilo Johna Bonhama. Lorelei nad ním láme hůl a rozchází se s ním. Def Leppard nechtějí připustit opakování problémů z nahrávání Hysterie a dávají Stevovi půl roční přestávku na zotavenou. Z té už se do sestavy nikdy nevrátí.

Sedmého ledna 1991 večer trávil Steve doma se svou novou přítelkyní Janie Deanovou. Když jí oznámil, že si potřebuje pouze na deset minut odskočit, tušila, co bude následovat. Vrátil se o čtyři hodiny později, namol, a téměř okamžiě usnul na gauči v obýváku. Když druhý den ráno přišla na domluvenou schůzku bytová architektka, obě ženy chodily po bytě kolem ležícího Steva, jakoby nic. Janie věděla, že po propitých nocích Steva nedokázalo probudit vůbec nic. Až o dvě hodiny později se ho pokusila vzbudit a zjistila, že je v tváři nepřirozeně bledý a z úst mu teče krev. Na jakékoliv oživovací pokusy bylo již pozdě. Stevea Clarka zabila vražedná kombinace alkoholu, léků proti bolesti a antidepresiv. Je pohřbený na hřbitově ve Wisewood nedaleko Sheffieldu. Def Leppard po jeho smrti vydali další úspěšné album Adrenalize, ale nad popmetalem se již začínal vznášet přízrak grunge a i oni se později pokusí (marně) přizpůsobit. Faktem zůstává, že kvality ani prodejů alb z éry se Stevem Clarkem už nikdy dosáhnout nedokázali.