Je vždy těžké vybírat a srovnávat při takovém obrovském počtu zajímavých koncertů a festivalů, jakých se letos událo. Z oblasti jazzu bylo pro mě letos největším překvapením obrovské nasazení a nadšení pořadatelů festivalu Mladí ladí jazz. Co do progresivity, promotérské odvahy a dramaturgie si tato mladá parta pořadatelských nadšenců zaslouží veliké uznání a chválu. Proto hned dva letošní koncerty tohoto festivalu právem patří za mě osobně k těm nejlepším událostem roku. Zklamáním byl naopak letošní ročník Strun podzimu, který se vždy pyšnil silnou dramaturgií a výběrem velkých jmen mladých jazzových hvězd, tak i zkušených a letitých jazzových matadorů. Letošní ročník nenavázal na předchozí úspěchy a jazzová scéna byla tentokrát takřka obětována spíše střednímu proudu než nějaké tvrdé progresi.
1. Koncert skupiny The Bad Plus a jejich pocta Ornetu Colemanovi 18. dubna – festival Mladí ladí jazz
Patrně nejzajímavějším a nejodvážnějším jazzovým vystoupením roku se stal tento unikátní projekt představený v Paláci Akropolis na festivalu Mladí ladí jazz. Skupina The Bad Plus patří momentálně k vůbec jazzově nejprogresivnějším světovým kapelám. Jejich schopnost přeskakovat ve svých kompozicích od freejazzu ke country, rocku či punku je zkrátka unikátní. Na svém kontě mají již řadu velice dobře kriticky hodnocených desek. Kromě vlastních písní je jejich oblíbenou zálibou i předělávání různých slavných hitů do jazzových aranží. S vážným výrazem, přesto s velkou dávkou humoru dokáží The Bad Plus bavit posluchače nejen hudebně, ale i vlastní prezentací. Do Prahy se je povedlo pozvat v rámci unikátního projektu pocty Ornettu Colemanovi a jeho slavné desce Science Fiction z roku 1972. Kapela vystoupila v širší šestičlenné sestavě, kdy předvedla do písmene elektrojazzrockový uragán, na který se bude ještě dlouho vzpomínat (více v samotné reportáži). Právě pro obrovské nasazení kapely a odvážného projektu si určitě zaslouží Bad Plus číslo 1.
2. Vystoupení skupiny Jaga Jazzist 11. listopadu
K dvaceti letům své existence si nadělil Lucerna Music Bar řadu dárků. Ty spočívaly v řadě zajímavých a kvalitních koncertů. Z těch jazzových ale určitě nejvíce zaujalo vystoupení populární norské skupiny Jaga Jazzist. Velkolepá dechová sekce, výrazný a moderní elektronický zvuk, to vše je podpisem těchto norských multiinstrumentalistů pod vedením sourozenců Martina a Larse Hornvethových. Nová deska Star Fire obstála vedle vrcholných kompozic z alb One Armed Bandit úspěšně a Jaga Jazzist tak potvrdila svoji vedoucí pozici na současné scéně jazz fusion. Pro neustálou progresi a nevídané nasazení si zaslouží vystoupení Jagy krásné druhé místo.
3. Marcus Miller – Roxy, 26. dubna 2015 – festival Mladí ladí jazz
Baskytaristu Marcuse Millera snad není potřeba jazzovým fanouškům ani nijak šířeji představovat. Na svém kontě má řadu vynikajících funkjazzových písní, které složil i pro samotného Milese Davise pro jeho slavné album Tutu. Později ale zahájil i úspěšnou sólovou kariéru a patří k největším osobnostem světového jazzu a jazz fusion. Do Prahy přijel s mladými talentovanými hudebníky z prestižní Berklee a stejně jako kdysi on jako mladík dostal prostor u Milese Davise, nyní byl v pozici zkušeného mentora, který poskytl hudební prostor k prosazení mladých talentů. Krásné gesto, ale hlavně nádherný hudební zážitek.
Bramborová medaile – Christian McBride, 8. července 2015, Prague Proms
Úžasným zážitkem se zapsalo do paměti jazzového mlsouna i vystoupení basisty Christiana McBridea a jeho tria. S mladými spoluhráči ukázal tento hudebník, čím si zasloužil spolupracovat s takovými jmény jako Sonny Rollins, Pat Metheny nebo Sting. Energický způsob, jakým uměl podat klasický jazz v moderním a rytmickém duchu, by se měl představovat žákům na školách, aby pochopili, že jazz není žádná suchopárná nuda. Na takovou show, jakou předvedl McBride v budově bývalé Občanské plovárny v parném létě roku 2015, se bude ještě dlouho vzpomínat. Festival Prague Proms tak již poněkolikáté ukázal, že kvalitní jazz patří i do jeho rejstříku a můžeme se těšit, jaká jména představí pořadatelé pro rok 2016.
Zástupkyně šéfredaktora Adriana Semlová říká:
Rekapitulace. Vždy vytane na mysl spolu se všemi vzpomínkami na konci roku. Byť příští rok již teď netrpělivě vyhlíží několik desítek hudebních umělců, kteří Českou republiku dlouho opomíjeli nebo se navrací po několika letech, na chvilku se ještě zastavme v roce 2015 a připomeňme si koncerty, jež příjemně překvapily nebo byly naopak velmi očekávané.
Blues je sice žánr minoritní, ale za to se zasloužil o vzestup jiných hudebních stylů a je kořením skoro pro každý moderní. Velkou podívanou se stal koncert amerických The Reverend Peyton´s Big Damn Band nejenom díky pořádně nadupané show, při které šlo klidně jen poslouchat, ale také tančit, ale po dlouhé době se na scéně objevila něčím výjimečná a neokoukaná kapela. Drive, vlastní nástroje i celkově ihned rozpoznatelný zvuk tyto blues-rockery říznuté jižanskou country odlišuje a díky tomuto se kapela dá zařadit mezi velmi vydařené koncerty letošního roku.
U blues zůstaneme i nadále, jelikož se podruhé představil jednodenní festival Bluefest, který rozhodně stojí za zmínku, byť návštěvnost této akce nebyla v obou letech nikterak vysoká. Však invence, s jakou přijeli hned tři hudebníci – Coco Montoya, Rusty Wright a Bror Gunnar Jansson – se jen tak nevidí. Propojení známých jmen, která se však v našich končinách neukazují často, s nováčky pro hudební scénu – to je přesně důvod pořádání kvalitních hudebních akcí. Za mě jedna z nejvydařenějších akcí, co se hudební stránky týče, a už nyní jsem zvědavá, jak si festival povede i nadále.
Blues patří do zaplivaných rockových barů, i takovéto názory zrovna nefandí koncertům, které jsou už po tři roky pořádané v prostorách Pražského hradu. Gary Clark Jr. nebo Dr. John jsou však jasným důkazem toho, že byť je propojení starobylých prostor a konvencí s něčím jako je bluesový žánr zvláštní, takovéto hvězdy i žijící legendy žádná jiná agentura dosud nepřivezla. Proč by se tedy i tento honosný prostor nemohl stát místem, který bude pomáhat blues, aby se dostal mezi větší počet lidí? Podpora popových či mainstreamových hvězdiček je už přeci tak velká...
Za koncert ro(c)ku bych zmínila Deep Purple v Plzni, matadoři si vždycky zaslouží respekt za to, s jakou vehemencí a v jaké formě i nadále koncertovali, a že mají v České republice stále velkou fanouškovskou základnu. Další plus jim patří také za to, že nesetrvávali ve výběru písní pro koncert jenom ve vlastní historii a naopak hrábli po skladbách z nové desky.
A jako metalového zástupce vydařeného koncertu bych jmenovala prosincový trojlístek Amorphis, Arch Anemy a Nightwish. Skvělé žánrově různorodé obsazení, pochvala za přesnou organizaci a vynikající výkony všech tří zmíněných. Nightwish jsou už osvědčenou značkou, ale s nestálou sestavou na sebe strhávali ne vždy pozitivní pozornost, ale během koncertu jim to ledově šlapalo a koncept desky, myslím si, byl více než naplněný.
Co se koncertů týče, rozhodně se hudební fanoušci mají na co těšit v příštím roce. Chystají se k nám rockové i metalové legendy jako King Crimson, AC/DC, Korn nebo Iron Maiden, z jazzového soudku například Wayne Shorter nebo Dianne Reeves, nebo jednadevadesátiletý šansoniér Charles Aznavour. Tímto letmým výčtem hudebních senzací pro další rok určitě nekončíme, stačí se jen podívat, na co všechno lákají i letní festivaly, tedy alespoň ty velké, zaběhlé a kvalitou stálé.
