Nejlepší tři koncerty

1. Vystoupení kytaristy Jeffa Becka 4. června v prostorách Teras Jízdárny na Pražském hradě

Legendární britský umělec v červnu opět ukázal, proč je pravidelně řazen mezi nejlepší světové kytaristy. V Praze svým umem poukázal na to, že hra na kytaru není jenom o nejrychlejším přehrání co nejvíce tónů, ale především o citlivém využití každého zvuku, který kytara může vyloudit. Jeff Beck spojuje techniku a procítěnost a tím se odlišuje od jiných známých kytarových virtuózů. V Praze ze sebe vymáčkl to nejlepší, co umí jako interpret, a připomněl i několika skladbami svoji spolupráci s českým klávesistou a skladatelem Janem Hammerem, s nímž v 70. letech nahrával i koncertoval. V Praze oslavil Jeff Beck i své sedmdesáté narozeniny, které by mu navíc zřejmě nikdo netipoval. Je to pořád stejný rošťák, jako byl zobrazen ve slavném filmu Zvětšenina z roku 1966 od režiséra Michelangela Antonioniho.

2. Crimson ProjeKCt 28. března v divadle Archa v Praze

Takřka utajený koncert rockových dinosaurů se uskutečnil v březnu v divadle Archa, kdy zde vystoupil kytarista Adrian Belew (ex-King Crimson, ex-Frank Zappa) spolu s Tony Levinem a bubeníkem Patem Mastellotem. Koncert, jehož koncepce byla postavena na systému spoluhry dvou trojic hudebníků, nabídl návštěvníkům několik úhlů pohledu na tvorbu progresivně rockové kapely King Crimson. Její žánrový záběr byl odjakživa poměrně široký, a tak byl i ve skladbách často cítit nějaký jazzový, bluesový či alternativní vtípek. Radost těchto hudebníků ze hry byla poznatelná každým coulem a diváci je za to po zásluze odměňovali potleskem. Crimson ProjeKCt se proto právem řadí k nejlepším koncertům tohoto roku.

3. Saxofonista Bill Evans se skupinou SoulGrass v pražském klubu Jazz Dock

Klub Jazz Dock se na závěr roku blýskl uspořádáním vystoupení vynikajícího amerického saxofonisty Billa Evanse. Tento hudebník se může pyšnit léty spolupráce a nabíráním zkušeností u takových jmen jako Miles Davis, Mike Stern nebo také John McLaughlin, u nějž byl dokonce v poslední sestavě jeho slavné skupiny Mahavishnu Orchestra. Bill Evans ovšem do Prahy přijel se svým vlastním projektem, který nevšedně pojímá fúzi soulu, blues, amerického country a jazz fusion. V doprovodu skvělých hudebníků dokázal hrát Bill Evans celý večer, aniž by jeho hudba sklouzla do monotónnosti a jeho originální hudební koncepce tak slavila veliký úspěch. Rozhodně se proto vyplatí sledovat, co tento nenápadný a skromný hudebník vymyslí příště.

Nejlepší desky roku 2014

1. Deerhoof – La Isla Bonita

V září tohoto roku vydala svoji v pořadí dvanáctou desku americká alternativně punkrocková skupina Deerhoof. Již její dřívější počiny zaujaly právě nejen alternativce, ale i náročnějšího – progresivně rockového fanouška. Spojení tenkého hlásku zpěvačky Satomi Matsuzaki a elektrorockových doprovodů zbytku skupiny slaví úspěch už několik let a jejich nové album není výjimkou. Originální a hravá hudební koncepce je dobrým osvěžením pro mozek nejen hudebních fajnšmekrů.

2. Marc Ribot -  Live at the Village Vanguard

Ve stejné sestavě jako na této desce (Marc Ribot – kytara, Chad Taylor – bicí, a Henry Grimes – basa) se v roce 2011 představilo toto trio v pražském klubu Jazz Dock. Perličkou je, že dnes osmdesátiletý černošský basista Henry Grimes byl v 70. letech považován za jednoho z nejlepších basistů na poli freejazzu. Poté však záhadně zmizel ze scény, dokonce byl několikrát prohlášen za mrtvého až do roku 2002, kdy ho opět vytáhl ze zapomnění Marc Ribot. Záhada kolem jeho zmizení byla vysvětlena prostě. Poté, co se mu v sedmdesátých letech rozbila jeho basa, neměl na novou, a skončil proto s hraním, kdy žil v chudobě a na okraji společnosti. Jeho takřka happyendový návrat na hudební scénu stvrdil vydáním desky s Marcem Ribotem v letošním roce, na níž opět ukázal, že je pořád nejen originální hráč na basu, ale i na housle.

3. Jeff Beck – Live in Tokyo

Videozáznam koncertu Jeffa Becka, který vyšel 24. listopadu z jeho vystoupení v japonském Tokiu pokrývá zároveň i repertoár letošního turné, jež se dotklo, jak již bylo napsáno, i České republiky. Proto řadím do tří nejlepších desek tento záznam, protože je to jedinečná připomínka nejen pro ty, kteří se tohoto jedinečného koncertu zúčastnili.

Editorka sekcí blues a world music Adriana Semlová říká:

Vybrat pouhé tři desky (nejen) z bluesového kotlíku nebylo v tomto roce obzvláště jednoduché. Joe Bonamassa, John Mayall, Johnny Winter, Robert Cray, Keb´ Mo, Matěj Ptaszek – ti všichni (a ještě by se dalo dlouho vyjmenovávat další) se letos přihlásili s novinkovou deskou a každá přispěla svou osobitostí k pestrosti žánru jak u nás, tak na celé bluesové scéně. Však přeci jen se objevilo několik ještě výraznějších počinů.

Leonard Cohen – Popular Problems

Žijící legendu Leonarda Cohena nemusím nijak představovat. Nicméně někdo by mohl namítnout, že tento folkový písničkář se již ve svém věku (80 let!) může hudebně opakovat. Již před dvěma lety vydaná deska Old Ideas toto tvrzení zcela vyvrátila. Letošní Popular Problems ukazuje Leonarda v nejlepším světle, jeho texty jsou stále temné, hloubavé a zcela jednoznačně mohou být považovány za autonomní básnická dílka. Vážný hudební tón prostoupený přemýšlivostí prozrazuje jasný Leonardův rukopis a návrat ke starším deskám, přesto trochu odlišně. Skladba Almost Like the Blues se tak stává jednoznačnou hymnickou baladou celého alba.

Kenny Wayne Shepherd – Goin´ Home

Mladý kytarista Kenny Wayne Shepherd je jedním z nejnadějnějších nástupců starších kytarových legend. Se svou kapelou již nahrál řadu vlastní alb s autorským materiálem, ale letos vsadil na starší skladby známých hudebníků. Kennyho verze osvěžují zaprášené skladby, znovu je přivádí k životu a odvádí výtečnou kytarovou práci. Na této desce se taktéž více pouští do zpěvu a jenom nesekunduje zpěvákovi Noahu Huntovi, a i když Kennyho nezařadíme mezi ohromující pěvce, hlasové party mu sedí víc než dobře, působí přirozeně a hravě.

Walter Trout – The Blues Came Callin´

U nás méně známý hudebník Walter Trout si za posledních několik let prošel zdravotním peklem. Výborný bluesový kytarista a zpěvák na první pohled zhubl a jeho rysy v obličeji prozrazovaly nemoc. Nakonec vše vyřešila transplantace jater, na kterou dlouhou dobu čekal. Během těžkých chvil však skládal dál a nakonec vznikla velmi osobní deska The Blues Came Callin´. Propojení promyšlených textů vycházejících z vlastní zkušenosti s bluesovými kytarovými postupy zvládl na výbornou, hlasem prohlubuje smysl slov a setrvává ve vlastním pojetí.

Letošní rok byl opravdu velmi plodný a do našich luhů a hájů dorazilo nespočet vyznamných a inspirujících osobností z hudební scény. Rok 2014 přinesl žánrově různorodé hvězdy a zde si dovolím připomenout tři pozoruhodné koncerty.

Wood Brothers (Jazz Dock)

Pražský klub Jazz Dock přichystal netradiční multižánrový koncert kapely Wood Brothers, kteří vytřeli zrak nejednomu přihlížejícímu. Mnozí znají basistu Chrise Wooda ze slavné formace Medeski, Martin and Wood, nicméně bratrský projekt nepřipomínal onu slavnější kapelu ani zdaleka. Žánrová pestrost, která přecházela od blues přes jazz až ke country, zněla svěže a nově. Neuvěřitelně technicky propracované party hudebníků podporovaly hravé rytmy, ale nejvýraznější doménou byl jednoznačně zpěv.

Tanya Tagaq (Palác Akropolis)

Rozhodovala jsem se mezi dvěma koncerty, které by zastupovaly žánr world music. Jarní koncert osvědčené finské kapely Värttinä sice nadchnul a přivezl do Prahy vše, co si čeští fanoušci od kapely slibují, nicméně jsou u nás spíše stálicemi, které se vrací i bez nově vydané desky. A vždy sklidí velký úspěch. Mnohem větším zážitkem, který se předem tolik předvídat nedal, se stal koncert kanadské inuitské zpěvačky Tanyi Tagaq. Tanya sice v Praze už před několika lety vstoupila, tentokrát ale svůj tradiční severský zpěv propojila s promítáním filmu – Nanuk, člověk primitivní. Hrdelní zpěv zvládala i přes nachlazení bravurně, pracovala se zvuky napodobujícími přírodu a pěvecky přecházela z temných hlubokých tónů k magicky vysokým, až pištivým. Tanya odkrývá pro Evropana zatím nepoznanou hudební paletu, na které sama dokáže nádherně míchat barvy.

Beth Hart (Lucerna Music Bar)

Vyprodáno. Již to mohlo předznamenat úspěch koncertu americké zpěvačky, která během své kariéry spolupracovala například s Jeffem Beckem nebo s Joem Bonamassou. Nyní však Prahu navštívila pouze v doprovodu své kapely a postarala se o jedinečný hudební zážitek. Na rychlé rytmické skladby čerpající z rocku, blues i gospelu posluchači tančili a jásali. V melancholických skladbách LA Song nebo My California dokázala navodit tesknou atmosféru a sdělit publiku svá trápení i příběhy z minulosti. To, že je skvělou zpěvačkou, kterou publikum rozpozná během jednoho tónu, je slyšitelné již s desek, ale během koncertu zní zpěvačka skvěle za doprovodu kláves, které ovládá taktéž úctyhodně.