Editorka metalové sekce Tereza Ticháčková vybrala tři alba za rok 2014:

Eluveitie (Origins)
Jakmile se řekne nejlepší album roku 2014, okamžitě mi na mysli vyvstane poslední dílko, které vyprodukovala švýcarská skupina Eluveitie a které vyšlo na začátku srpna tohoto roku. Námětem šestého studiového alba se staly příběhy ze staré Galie, a že jich zřejmě není poskrovnu dokazuje počet písní, které se na poslední studiovku vešly – včetně intra je jich šestnáct.

Celý počin přišel ve chvíli, kdy skupina po posledním nemastném neslaném albu Helvetios (2012) v podstatě skončila na scestí. A srovnám-li toto album právě s novinkou Origins, musím říct, že s velkým oddechem tleskám a sleduji opětovný nástup Švýcarů.

Písně jako Celtos, The Nameless, Sucellos, King či mnohými zatracovaný hitparádový pokus Call of the Mountains si nelze – na rozdíl od mnoha songů dílka předchozího – nezapamatovat. U všech těchto písní se totiž dostavuje ono mrazení v zádech, které provází dřívější skladby z dílny Eluveitie. U těchto písní nelze nic necítit. A to je dobře. Moc dobře.  

Sabaton (Heroes)
Poslouchám mnoho různých metalových skupin, a ačkoliv inklinuji k jednomu žánru, stále existuje mnoho kapel, které k tomuto žánru rozhodně nepatří a které přeci jen mají v mém playlistu speciální místo. Jednou takovou je právě švédská mašinérie Sabaton, k níž jsem čirou náhodou přišla již spoustu let zpátky. A od té doby na ni nedám dopustit, ať si říká, kdo chce, co chce.

Švédové se v letošním roce vytasili s albem Heroes, jehož námětem je, skoro se chce říct jak jinak, válka, tentokrát druhá světová. K těm nejsilnějším písním zde bezesporu patří singl To Hell and Back; také bič, který si na sebe upletl zpěvák Joakim Brodén v podobě písně Resist and Bite, kde se chtě nechtě musí připojit s kytarou ke svým spoluhráčům; či skladba Night Witches, Smoking Snakes a Hearts of Iron a vlastně všechny ostatní.

Arkona (Yav)
Zpátky k folk a pagan metalu. Další skupina, jejíž hudební počin mě v letošním roce oslovil, byla vlajková loď ruského žánrového metalu Arkona. Ta v čele se zpěvačkou Mariou Arkhipovou vyprodukovala již dvanácté album. I toto vyniká klasickou kombinací Mariina hlasu (ať již čistého zpěvu nebo growlingu), snadno zapamatovatelných riffů a táhlých melodií vyvolávajících husí kůži.  

A také tři nejvýraznější metalové koncerty roku:  

Arkona (Praha, Meet Factory)
Byl to jeden z posledních koncertů, které jsem letos navštívila, a hned se vyhoupl mezi ty nejlepší. Arkoně zkrátka podobné prostředí, jako nabízí smíchovský klub Meet Factory, svědčí. Navíc v listopadu před pražské publikum předstoupila se skvěle vyváženým setlistem, v němž nechyběly písně jako Yarilo, Stenka na Stenku, Pamiat nebo Goi, Rode, Goi!, tedy písně, na něž si nelze neskočit do circle pitu, nezaházet si hlavou či si nejméně nepoklepávat nohou do rytmu. Tyhle písně vás zkrátka nenechají chladnými.

Sabaton (Vizovice, Masters of Rock)
Byla jsem hrozně unavená, bolely mě nohy a chtělo se mi spát. Ale stejně to bylo super, jako vždycky. Skákali jsme s přáteli na Primo Victoria, To Hell and Back i Far From the Fame, tleskali na Carolus Rex i ostatní písně. Zpívali jsme, protože jsme znali všechny texty, stejně jako všichni ostatní kolem nás. A přes veškerou kritiku, jak stejná vystoupení Švédů jsou, jsme si to užili, protože to je mnohdy důležitější než sledovat případné chyby a nedostatky.

Heidevolk (Made of Metal, Hodonín)
Pro mnohé zřejmě netradiční volba, avšak já se bavila. Nedá se říct, že by Heidevolk byli v Česku pečení vaření, ale když už dorazí, ráda je uvidím.  Poprvé jsem na skupinu narazila v roce 2010 na plzeňském Metalfestu, podruhé na zmíněném prvním ročníku nového hodonínského festivalu. Zde skupina vystoupila odpoledne, a přesto pod pódium nalákala nejednoho fanouška. Shromážděnému davu poté předvedla kombinaci holandštiny, dvojhlasého mužského zpěvu a chytlavých folkových riffů.

Za rockovou sekci redakce napsala editorka Eva Makovská o koncertech i albech:

Odcházející rok 2014 nám opět přinesl nepřeberné množství koncertních zážitků ve všech hudebních sférách. Pokud bychom se ohlédli za rockovou, nelze z tuzemských přehlédnout a zapomenout na koncerty Billyho Idola v červnu, Big Beat de Luxe v listopadu a návrat Stromboli v prosinci.

Sám o sobě je červen horkým měsícem, letos ještě pořádně přitopil svým koncertem v pražské Lucerně Billy Idol. Tohoto anglického rebela, hrajícího na pomezí punku a rocku, netřeba příliš představovat. Na hudebním nebi se pohybuje již řadu let a jeho hvězda jasně zářila v letech osmdesátých. Pokud by někdo nyní čekal vyšeptalého šedesátníka, byl by těžce na omylu. Billy v Lucerně všem jasně ukázal, že do starého železa zdaleka nepatří. Zpíval jako o život, na pódiu se chvíli nezastavil a své vypracované tělo během produkce neustále svlékal a převlékal. Svým nasazením strhl všechny přítomné a koncert neskutečně gradoval, známé hity pak zněly mohutným sborem.

Další rockovou lahůdku jsme měli možnost ochutnat v listopadu, shodou okolností opět v Lucerně. V jejích legendárních kulturních prostorách se na společném koncertě nazvaným jednoduše a výstižně Big Beat de Luxe sešly kapely takových zvučných jmen, jakými v sedmdesátých letech byli a dodnes jsou čeští Blue Effect, slovenští Collegium Musicum a polští SBB - ty zastupoval hlavní protagonista, skladatel, multiinstrumentalista a zpěvák Józef Skrzek. Jako hosté se připojili i zpěváci Vladimír Mišík a Pavol Hammel. Před touto bigbítovou elitou si Lucerna doslova sedla na zadek - slavnostní atmosféru umocnilo uspořádání hlediště na sezení. Ani to však divákům nazabránilo během koncertu a hlavně v jeho závěru povstat a pohupovat se v rytmu starých známých a nadčasových skladeb.

O pomyslnou třešinku na rockovém dortu upečeném v roce 2014 se postarala skupina Stromboli na začátku prosince před téměř vyprodanou O2 Arenou v Praze. Ačkoliv její činnost vyhasla již v roce 1989, u příležitosti 30. výročí založení kapely se všichni členové sešli k tomuto výjimečnému koncertu v původní sestavě (Michal Pavlíček, Bára Basiková, Klaudius Kryšpín, Vendula Kašpárková a Jiří Veselý) a přizvali jako hosty i bývalé spoluhráče Vildu Čoka a Vladimíra Gumu Kulhánka. Slavnostní atmosféru umocnilo hlediště upravené pouze na sezení a pomyslná ohromná sopka Stromboli na pódiu. Fanoušci byli nadšeni. Hráčské umění všech hudebníků, hlasový rozsah a čistota zpěvu Báry Basikové, známé nestárnoucí skladby na pozadí světelných efektů promítaných na sopku přinesly nezapomenutelný hudební zážitek všem přítomným.

Zda budou Stromboli pokračovat ve své činnosti, ukáže teprve čas. Michal Pavlíček je stále plný hudebních nápadů a důkazem je nové CD Fiat Lux, které skupina u příležitosti koncertu vydala v polovině listopadu letošního roku. Písně jsou zhudebněnými texty Vlastimila Třešňáka a volně navazují na dřívější tvorbu kapely Stromboli. Plným právem již nyní patří k tomu nejlepšímu, co v letošním roce na hudebních nosičích vyšlo.

Další vzácné cédéčko si měli možnost také v listopadu opatřit milovníci kapely Pink Floyd. Tu již na koncertních pódiích v původní sestavě bohužel nikdy neuvidíme, zbývající členové však zpracovali dosud nepoužitý materiál kapely, dali mu nový zvuk a vydali desku s názvem The Endless River. Ta se stala poctou již zemřelému klávesistovi Ricku Wrightovi, jehož rukopis nese.

Za povšimnutí jistě stojí i další, v pořadí již třetí sólovka kytaristy Slashe, nazvaná World on Fire, která přišla na pulty obchodů letos v září. Již na jeho první desce jsme slyšeli hlas zpěváka Mylese Kennedyho (Alter Bridge), zde však tolik nevynikl kvůli velkému množství hudebníků, kteří Slashovi desku nazpívali. Jejich spolupráce pokračovala druhým albem a nyní Mylesův čistý a rozsahově neuvěřitelně široký hlas naplno táhne celou desku. A ve spojení se Slashovými brilantními kytarovými riffy a doprovodnou kapelou The Conspirators jistě potěší každého fanouška zpěvné rockové muziky.