Vlastně jsem to tak měl s nahrávkami Avantasie od začátku. První dvě desky metalové opery hnalo do výšin hlavně Tobiasovo nezměrné nadšení a energie. Následná Scarecrow měla sice svá silná místa (hlavně úvodní dvě pecky), ale nijak mě nepřesvědčila, že má smysl v tomto snažení pokračovat. Jenže potom se Sammet rozhodl vzít tenhle cirkus na cesty a koncertováním jako by Avantasia chytla druhý dech. Ten následně zúročila na famózní dvojalbu Wicked Symphony/Angel of Babylon, které pro mě dodnes zůstává tím nejlepším, co kdy pod touhle značkou vzniklo. I přes svou délku se v celé kolekci neobjevují žádná hluchá místa, hudba překvapuje neotřelými postupy a brilantním zakomponování orchestru. Jaké bylo mé zklamání, když jsem něco podobného čekal od The Mystery of Time, jehož poslech mi připadal jako jedno velké déjà vu. Jako by Tobias všechny náboje vystřílel na předchůdci a žádné mu už nezbyly. Před vydáním Ghostlights před třemi roky jsem tedy opět propadl skepsi a myslel si něco o mlácení prázdné slámy. Ale Sammet mě znovu vyvedl z omylu a prokázal, že jeho pramen inspirace ještě zdaleka nevyschl. Když tedy prohlašoval, že na Moonglow nejdeme nějaké nové, neotřelé postupy, měl jsem být opatrnější.
A na první pohled to tak opravdu vypadá. Album je inspirované Anglií, v níž bylo také z velké části napsáno. Obal je netradiční, žádný kostlivec, spíš něco jako výjev z animovaných filmů Tima Burtona. S titulní písní se Tobias Sammet opět pokouší dostat do rádií. Na pomoc si tentokrát bere Candice Night (Blackmore's Night) a výsledkem je další balancování na pomezí metalu a popu, navíc podpořené dalším generickým videoklipem plným levného CGI a dlouhých pohledů do kamery. Vzhledem k tomu, že to v minulosti zafungovalo snad jenom v případě Dying for an Angel, mi není úplně jasné, proč to vlastně zpěvák pořád zkouší.
Zbytek alba, jak už to tak bývá, je přeci jenom od dost zajímavější. Jeho středobodem je bezpochyby epická The Raven Child. Zde Sammet opět dokazuje, že je mistrem dlouhých kompozic, ve kterých dokáže bez problémů udržet posluchačovu pozornost. Pěvecky tu svým hlasem vypravěče pohádek exceluje frontman Blind Guardian Hansi Kürsch. Ten do konceptu metalové opery zapadl tak samozřejmě, že si říkám, proč ho autor neoslovil už dávno.
Posledním čerstvým přírůstkem je zpěvák Kreator Mille Petrozza. Jeho deklamování v Book of Shallows zní výborně, jen jsem si při poslechu mimoděk vzpomněl, že něco podobného předváděl Marco Hietala na minulé desce v písni Master of the Pendulum. A tak se to má s většinou alba. Na dvě písně se vrátil Geoff Tate (ex Queensrÿche) a i když je píseň Alchemy výborná věc, na Seduction of Decay zkrátka nemá. Na albu není žádný moment, který by mě zaujal na první dobrou, jako když Herbie Langhans netypicky hlubokým hlasem zpíval "you shed draconian love, you shed draconian love". Další záhadou pro mě je, že Sammet nedokázal pro Erica Martina (Mr. Big) přijít s ničím lepším, než coverem popového hitu z osmdesátkového filmu Flashdace Maniac. Skladba, která by se hodila spíše jako bonus, tady nabourává celou koncepci alba.
Moonglow ale rozhodně není odfláknuté. Jedná se o poctivé řemeslo a všichni zúčastnění bez výjimky do něj otiskli svou duši. Na jeden song se vrátil Michael Kiske (moc času mu asi znovuzrození Helloween nedali), aby opět potěšil fanoušky speedových vypalovaček. Mnohem větší roli tentokrát hraje Geoff Tate, Jorn Lande je stále ve formě a nikdy nezklame ani Bob Catley (Magnum) - Lavender má díky němu až muzikálový feeling. Sammet si stále udržuje svou schopnost vplétání orchestru do metalu tak, aby zvukově nevyčuhoval a sloužil celku. Takže je Moonglow ve finále hodně solidním zářezem. Jenom ten wow efekt se u mě tentokrát nedostavil. Jeho nástupce budu opět vyhlížet s obavami.
