I přes to, že se jedná o první album, na hudební scéně nejsou úplní začátečníci. Během jejich 2 leté existence už vydali 2 singly a mají za sebou i čínské turné. Jak ten jejich pop metal funguje, se vám pokusím přiblížit v následujících pár řádcích.

 

Hned úvodní Waiting For The Sun je parádně nakopávající a plná energie. Myslím, že ne jeden metalista by si hodil hřívou do celkem svižného tempa. Jen ze zpěvu můžete mít chvílemi pocit, že Hanna Uimanen se nastydla a má pěknou rýmu. V následující Singularity rýma jako by mávnutím proutkem zmizela. Ve skladbě se velmi slyšitelně objevují klávesy, které jí dodávají nádech zvláštnosti a modernosti.

 

Mým favoritem se stala Fading In, Fading Out. Krásná, pomalá melodie naladí na romantickou vlnu, Hannin jemný hlas vše podtrhuje, ale jen na pár vteřin. Jako na povel se tempo zrychlí a je po romantice. Často se střídající melodie vám určitě nedovolí se při poslechu nudit. Lehce tvrdší začátek překvapí ve skladbě Reality, ale nic není, jak se zdá. Tvrdost zjemní přítomnost kláves. Ty dodají realitě na melodičnosti. Celé album zakončuje skladba The Days Of Decay se silným kytarovým rifem a přesně s takovým tempem a nasazením s jakým deska začala.

 

 

Silné, občas až zdrcující rify, chytlavé refrény, moderní zvuk. To vše tahle placka obsahuje. Celé album je úderné a rychle se střídající rytmy a melodie upoutají vaší pozornost. Bohužel se za celou desku nedostavil žádný opravdový WOW efekt, pár momentů k němu bylo velmi blízko, ale vždy tam něco málo chybělo. Velké plus si určitě zaslouží přítomnost kláves. Jejich zvuk dodává nahrávce na jedinečnosti a zvláštnosti. Ovšem zpěv je chvílemi slabší, občas není zpěvačce moc rozumět a může se zdát, že se i trochu ztrácí v rytmu. Když to vezmu kolem a dokola, vůbec to není špatné album, nic a nikdo není bezchybný, a proto bych těch pár nedostatků Escalane klidně odpustila. U mě v playlistu mají místo jisté.