Kapela Alia Tempora je sice poměrně mladým výkvětem na hudební scéně, ale za svou čtyřletou existenci se již dokázali dostat do poměrně slušného povědomí na domácí půdě. Tomu velmi napomohla i účast na festivalu Made of Metal, kde si skupina získala nejednoho nového fanouška.

Jak se však této bandě daří ve studiu? Právě to se nám snaží přiblížit nový debut s příhodným názvem Digital Cube. Album má sice parádně provedený přebal s výraznými barvami a detaily, hudba samotná však až tolik do rozmanitosti a barev nejde. Krátké a klidné intro má sice patřičnou atmosféru, která se k celé charakteristice skupiny hodí („kapela, snažící se propojit prvky symphonic metalu a moderní elektronické hudby"), po něčem takovém však člověk většinou očekává úderný a rychlý song, který celé album otevře... A ono nic.

Titulní píseň Digital Cube má akorát zpěvný a chytlavý refrén, zbytek však pokulhává a splývá s následující Frozen, která je opravdu poněkud zmrzlá a trochu se rozehřeje až ve druhé polovině, kde na nás čeká příjemná melodická pauza citlivě prolomená elektronicko-kytarovým sólem.

V začátku kousku Far and Forgotten se zdá, jakoby kapela svou zpěvačku Zanahoritu nechala samotnou, což zde bylo spíše ke škodě. V podstatně lepším refrénu se kytaristé již trochu rozjíždí, říkám si ale, že šálek kávy by jim neuškodil.

A jakoby mě slyšeli: hned příští Mockingjay je o mnoho zajímavější. Vynikne growling kytaristy Štěpána i elektro prvky. Úvodní recitativ písně Aurora mi díky zabarvení hlasu okamžitě připomněl proslovy Lady Gaga, zbytek písničky zase některé účastníky talentových soutěží, kteří sice zpívat umí, občas se ale vrhají do náročnějších melodií, které ne vždy zvládnou správně podat.

Následuje však něco, co albu o sto procent zvedne úroveň: Leave You Behind. A hele, oni mají i basáka, uvědomuji si díky výrazné basové lince. Zanahorita zde zpívá snad nejlépe z celé desky, growling se sem perfektně hodí a kytary burácí přesně tak, jak se na symphonic metal sluší.

Vydařená balada Now and Then také není k zahození. Je však trochu škoda, že se takový mužský vokál na Digital Cube neobjevuje častěji. Jestliže kytaristé svůj pomyslný šálek kávy dostali již při Mockingjay, na bubeníka se dostalo až při téměř poslední stopě Fairy Tale, kde najdeme i dobré přechody mezi zpěvem a kytarami. Na celé desce tak sice žádnou obrovskou pecku nenajdeme, nesmíme však zapomínat, že Digital Cube je pro Temporu prvním počinem– skvěle dokazuje, že kapela má výborný potenciál, ale také dlouhou a slibnou cestu před sebou.