Ženský element se v posledních dvaceti letech Beckovy kariéry uplatňuje čím dál výrazněji. Jakkoliv bylo vynikající spojení s kytaristkou Jennifer Batten (na albu Who Else! Z roku 1999), zpěvačkou Beth Hart či spolupráce s mladičkou baskytaristkou Tal Wilkenfeld, o to někdy slabších výsledků dosáhl později – nejmarkantněji asi při poslední desce Emotion & Commotion, která působila trochu dojmem „každý pes jiná ves". Jak to dopadlo zde?

Čtěte také: Jeff Beck - cesta kytarového virtuóza

Britský kytarista Jeff Beck je patrně jeden z nejznámějších hráčů na kytaru vůbec. Vždy ohromoval prací se zvukem kytary a samozřejmě svojí technikou hry. Nicméně byl to vždy interpret, kde v richelieuovském pozadí stáli skladatelsky velice schopní klávesáci, kteří pro něj skládali na míru písně. Začalo to v 70. letech, kdy učaroval Beckovi jazzrockový styl skupiny Mahavishnu Orchestra, kde ho nadchl český klávesista Jan Hammer, s nímž navázal spolupráci. Jejich společné desky (Wired, There and Back) bořily prodejní rekordy a vyprodávaly společné koncerty.

Ještě před Hammerem ovšem byl jeho skladatelský guru klavírista Max Middleton a později v 80. a 90. letech to byl klávesista Tony Hymas. V novém tisíciletí dlouho Jeff Beck čerpal z repertoáru těchto zmíněných osobností, nicméně zatím poslední dvě desky na to zkouší jít jinak a bohužel ne úplně úspěšně.

Emotion & Commotion působilo jako nesourodý výběr skladeb nových i starých. Loud Hailer je koncepčně rovněž poněkud roztříštěné. Zvukově deska vychází spíše z desek Who Else!, You Had It Coming a Jeff, kdy je zde rovněž hojně využíváno elektroniky a úprav zvuků (a bohužel i hlasu). Písně ovšem znovu nepůsobí jako ucelený komplet. Úvodní skladba The Revolution Will Be Televised zaujme sympaticky syrovým zvukem kytar a úderným tempem, do něhož rytmicky předříkává (spíše než vyzpívává) text zpěvačka Rosie Bones, jejíž hlas bohužel zní více než uměle a strojově. Ale budiž, temná stránka skladby je zde zajímavá.

Jak temný nádech funguje dobře v první skladbě, o to méně to již šlape v následující skladbě Live in the Dark. Jedná se totiž o poměrně jednoduchou skladbu kytarovkového typu, jež si s dřívějšími progresivně rockovými skladbami ze starších desek příliš nezadá, a kterou zde hlavně sráží slabý text spolu s takřka popově vlezlým upravovaným vokálem. Nezachrání ji ani hezké Jeffovo sólo.

Skladba číslo tři – Pull It nápadně připomíná úvodní píseň, akorát v instrumentální zkrácené verzi (má pouhé 2 minuty). Po ní deska uhne překvapivě do poněkud rockového retro stylu – lehkou připomínkou Jimiho Hendrixe bluesovou Thugs Club a poprockově znějící baladkou Scared for the Children (podobnost s Hey Joe či Little Wing čistě náhodná). Jeff Beck si v obou skladbách vystřihne hezká sóla, zpěvačka Rosie Bones nasazuje opět svůj temný vokál, který ale nepůsobí příliš věrohodně. Mužský hlas by zde asi působil lépe, byť cajdák typu Scared for the Children by asi nezachránilo nic. Tento typ písně se prostě k věčně experimentujícímu Jeffovi Beckovi moc nehodí.

Vokál Rosie Bones není úplně šťastně využitý

I následující píseň – Right Now, nápadně připomene úvodem hendrixovské Manic Depression. Forma skladby ale zaujme ať už zvukovou hutností, syrovostí kytar či po stránce rytmiky. Přesto do kopru její chytlavost zavleče vždy vlezlý vokál Rosie Bones a nezachrání ji ani opět skvělé Jeffovy kytarové vyhrávky. Po této drsnější části přijde kratičká instrumentální skladba Shame, která přejde v píseň Edna, kde Rosie Bones svým zpěvem připomíná Amy Winehouse. Nadupané kytary, tempo a dramatický tón písně je chytlavé, a konečně tak chemie této hudební party zafungovala. Jednoznačně se jedná o nejlepší pecku celé desky.

Vyšší laťku drží i následující The Ballad of the Jersey Wives, která tepe ve skvělém funkrockovém stylu à la Prince. Zde jako by se propojil duch desky Guitar Shop se současnými vlivy. Bravo. Navíc zde konečně sedí i drze znějící vokál Rosie Bones, jež doplní Jeff Beck nejen skvělým sólem na bottleneck.

Žánrovým skokem překvapí i následující balada O.I.L. (Can´t Get Enough of That Sticky), která poprockověji znějícím country opět překvapí. Instrumentálně by možná skladba ale měla slušivější kabát. Desku zakončí bluesová píseň Shrines, jejíž klimbavé tempo podtrhává lascivní zpět Rosie Bones. Jeff Beck se zde rozloučí s posluchači příjemným sólem.

Jeff Beck postrádá v současnosti výraznější skladatelskou oporu

Shrnutí? Na Loud Hailer je vidět, že Jeff Beck nad svojí hudbou hodně přemýšlel a to možná až moc. Ve snaze uspokojit jak fanoušky své instrumentálně progresivní tvorby, tak i poprockové publikum, se dostal na tenký led, kde balancuje vedle experimentu s klasickými popovými klišé, která se snaží zakamuflovat (a to velice zdařile) vynikajícím zvukem a syrovou formou celkového vyznění písní pomocí své kytary. Své fanoušky si Loud Hailer určitě bez problémů najde.

Nelze se ale ubránit myšlence, že by si měl opět najít nějakého kvalitního současného skladatele jako svého času Jana Hammera, který by uměl využít naplno potenciál tohoto geniálního britského kytaristy. Jeho dřívější výsledky totiž ukazují, že má na víc než Loud Hailer, která jako by místy popřela jeho identitu. Zde to totiž spíše chvílemi vypadalo, že se nejedná moc o jeho vlastní desku, ale jako kdyby hostoval v mladé začínající rockové kapele. Přesto Jeff Beck dokázal a stále dokazuje, že rozhodně má chuť se dále rozvíjet a chce čelit v hudbě novým výzvám. A to mají jeho fanoušci (včetně mne) na něm rádi.