Až hluboko do konce osmdesátých let, kdy potvora komunistického útlaku mlela z posledního a místním máničkám se náhle začínalo lépe dýchat, až tam sahají kořeny téhle party z Nymburska. Přesněji vzato do roku 1988, kdy se několik čiperných mladíků, mezi nimi Dan Reissaus, Roman Matěj Veselý a Michal Žáža rozhodli, že už je nebaví po burzách pokoutně vyměňovat LP s muzikou západní provenience a doma potom donekonečna sjíždět ty Accept a Judas Priest a představovat si, jaké by to bylo být na jejich místě.
Čtěte také: Klepání na nebeskou bránu: Ronnie James Dio
Založili si tedy kapelu, pojmenovali ji Roxor a vydali se dobýt svět. O třicet let, spoustu zákrut, přestávek a peripetií později jsou tu stále v plné síle. Svět sice nedobyli, ale i tak mají za sebou pár demonahrávek, dvě studiová CD a spoustu hraní. Klasické koncerty si čas od času zpestří nějakým tím vystoupením akustickým (vystoupili takhle třeba před akustickým koncertem Erica Martina v pražském Futuru). A jelikož je brnkání na španělky nejspíš začalo bavit, rozhodli se oblažit nás nahrávkou Na rozcestí.
Hned první kousek je hodně vousatá pecka Příšera Baskervillská. V originále se jedná o hodně šlapavou záležitost, která při žádném vystoupení nesmí chybět na setlistu. Zde ovšem odebráním elektrické energie jaksi přichází o koule. Dozvíme se tak, jak by píseň zněla, kdyby ji kapela zahrála u vás v hospodě. Proti tomu není co namítat, jenomže doma stejně radši sáhnete po CD s původní verzí. Naštěstí si tím deska hned na začátku vybírá nejslabší moment. Následná Na Rozcestí je jedinou novinkou, nelze ji tedy s ničím porovnávat. Nabízí příjemnou brnkanou melodii a střídání tempa. Skladby Neotvírej a S puškou v řadě stát představují vrchol desky.
První jmenované jako by v akustickém kabátku narostla křídla. Díky příjemné melodii má píseň krásně melancholickou příchuť, jakou by elektrické kytary kuchtily těžko. Druhou jmenovanou písničku S puškou v řadě stát zpívá jako jedinou Dan Reissaus a podařilo se mu do ní dodat potřebnou naléhavost. Kapele by určitě neuškodilo, kdyby zpíval častěji. Taky zbývající tři věci dokážou nabídnout potřebnou atmosféru. Arizona zlatá je v podstatě rozjuchané coutry již v "původním znění" a díky sólu na housle desce dodává potřebnou pestrost a moment překvapení. Naopak Království samoty se halí do temného závoje smutku se světlem na konci tunelu. Finále v podobě rozlučkové skladby Bye bye potom přináší trochu nostalgie na závěr.
Výhodou desky Na rozcestí je, že není moc dlouhá, takže nestihne začít nudit. I když v případě jednotlivých kousků možná radši sáhnete po původních verzích, celek tvoří ucelenou sbírku dokazující, že akustická alba mají smysl. Co často nemůžou nabídnout na intenzitě totiž kompenzují atmosférou. A Roxor disponuje dostatečnou zásobou dobře zapamatovatelných melodií, které přenos do hájemství kotlíkářů snesou. Pokud očekáváte pěveckou či instrumentální ekvilibristiku, nebo snad nedejbože originalitu, budete se muset poohlédnout jinde. Pokud vám ale při slovech osmdesátkový metal nenaskakují osypky a dáváte přednost melodiím, které se dají zapískat, s touhle bandou nemůžete šlápnout vedle.
