Když mě kapelník Oliverovky Lukáš Trejbal požádal o napsání recenze na jejich nové album, měl jsem trochu obavy, zda jeho kvalitu dokážu fundovaně posoudit. Přece jenom, pojem underground jsem měl i hudebně spojený především s disharmonickými zvuky a psychedelickými texty reprezentantů protikomunistického disentu (díky Plastici a majore Zemane!), jejichž doba pominula se sametovou revolucí. Tyto obavy se mi naštěstí nepotvrdily.

Hned otvírák O touze ještě překvapí zvláštním nervním rytmem, ale když si na něj zvyknu, což je hned, vyklube se z něho melodická svižná rocková skladba. A s každou další věcí se osměluji víc a víc. Oliverova dálka naštěstí nechce být za dinosaury a tak je album Magi Jidaki pestré jak hudebně, tak textově. V tomto ohledu nabízí opravdu unikátní poetiku, skrz naskrz nasáklou atmosférou polabských hospůdek. Svůj podíl na tom má, kromě dvorního textaře Trejbala, také básník Pavel Zdražil, z jehož pera vzešly tři písničky.

Těžko byste v textech, nebo tedy spíše básních, hledali nějakou komerční podbízivost, či snadnou uchopitelnost. Přesto se občas vynoří nějaký ten silný refrén, nebo riff, jež by se v nabídce rockových rádií neztratil. Oliverova dálka zkrátka zůstává věrná odkazu českého undergroundu a alternativy, z něhož kdysi sama vzešla, ale s jistou mírou melancholie i naděje zůstává aktuální. Magi Jidaki nezklame ani příznivce punku, nebo dokonce raggae. A já už se těším, až si někdy naživo poslechnu takovou Parukářku, nebo Přístavní lodě.

Nezbývá, než doufat, že pánové do budoucna zrychlí své tempo vydávání nového materiálu na vyšší než jedna deska za deset let. Magi Jidaki je přesvědčivá kolekce a jasný důkaz, že rozhodně mají co nabídnout.