Když už mi ale ta rukavice byla hozena - věřím s vědomím, že ani při snaze o nepředpojatost hudebně mateřský prs nezapřu - proč strůjcům i konzumentům alba neuštědřit zpětnou vazbu právě z tohoto posluchačského břehu. Z úvah o tom, zda se korektněji zdržet soudů, mě ale pošťouchla i závěrečná poznámka vedoucího souboru a pianisty Aleše Faixe v doprovodném textu na zmíněném albu. Ujišťuje, že Plástev nehodlá zkamenět a ještě dokáže rozpoutat na pódiu ten pravý jazzový běs. No…
Jistě je fajn, když muzikanti Plástve, zrozené tehdy vedle spřízněného Faixova Jazz Fragmentu, aktivní na jazzových pódiích hlavně v 80. letech, kapelu po 25 letech resuscitovali a v roce 2014 nahráli svou první desku Světlo na začátku tunelu. Na albu i na koncertech opět přesvědčili, že Plástev není žádná řídká mateří kašička, ale sytý, vyzrálý a chutný kus jazzové muziky. Po tomto záznamu skladeb spíše historických přišly postupně na řadu novinky, které nyní kapela v Sršních námluvách nabízí publiku.
Zvuk stejné sestavy - Eduard Kuhn - elektrifikovaný basklarinet, Jiří Šilhán - flétna, Ivo Kalvínský - bicí, Jan Střížovský - basa - má být dílem pozměněn větším prostorem pro altsaxofon prvně jmenovaného, výměnou kontrabasu za baskytaru posledně řečeného a zpestřen, v roli hosta, vokálem Kristýny Kuhnové. Leader souboru tu naopak přestává střídat klasický klavír elektrickým piánem. V roli autora nosných témat a forem kompozic na bookletu říká, že skladby se z jeho námětů rodí spíše kolektivním dokomponováním na zkouškách. Vůdčího ducha však prozrazují začátky většiny skladeb, kdy na klávesách nejprve rozjíždí melodicko-rytmické půdorysy kompozic, aby pak spoluhráči rozbalili zvukovou barevnost a důmyslné předivo témat a frází.
Zejména erbovní nástroj Plástve - basklarinet - dodává zadumanou nostalgií zpěvně brumlavých sól či rytmickým pohráváním si s motivem v hloubkách nevšední esenci nejen kompozicím Sršní námluvy i Hranostaj na vycházce. Tou kapela získává na originalitě mezi ostatními jazzovými soubory. Že se oba hráči na melodické nástroje, opět slovy kapelníka ve sleeve note, „zabydleli ve svých improvizačních plochách“ velmi suverénně, je zřejmé všude na první poslech. Hlavně Kuhnova šťavnatě krevnatá sóla na altsaxofon dávají skladbám opravdu správný šmak. Suverénní technikou, cítěním i barevnou paletou v sólech přesvědčuje však i flétnista.
Rozhovor s Jeanem-Lucem Pontym: S houslemi jsem v jazzu vytvořil nový styl
Právě vůči oběma nástrojům se schopností ostrých výšek však s postupujícím poslechem zamrzí, že role pro mě „božího“ basklarinetu (nevím, proč zejména rockeři víc nevyužívají jeho přirozeně elektrizujícího zvuku v hloubkách), je na albu ke škodě magie zvuku kapely nějak příliš zdecentněna. Jistě, nástroj s „hadím“ zvukem sluší nostalgické pasáži ve skladbě Vosí vosk, stejně jako přispěje krom podkresu melodie i citlivým sólem ve Vltavském blues a v skromnějším Srnovodu. Namlsán ale těmi všemi polohami i zjevným Kuhnovým vciťováním se do samé duše skladeb, ho v mysli vzývám i do dravějších kreací či lehce „načouzených“ riffů kořenících víc i rytmiku. Marně. Snad že se pro to v kompozicích nenašly vhodné pasáže? Spíš vždy dostala přednost altka. Pustit se do odvázanějších sól ale umí, což předvedli na prvním albu i při vystoupení za mlada v Televizním klubu mladých.
Při jen dílem naplněném očekávání pestřejšího zvuku kapely se též přistihuji po skladbách s (pravda většinou doprovodným) zpěvem vokalistky. Hlas násobící melodickou linku nástrojů zprvu vítám. V dalších skladbách je pro mě však už nevýrazností a spíše zestejňuje, než ozvláštní. Vokální minivýlety mezi frázemi ve Vltavském blues ten pocit nemění. Na vrub to však jde aranžérskému rozhodnutí.
Mám-li pitvu svých dílčích pochyb dotáhnout, zmíním ještě dva pocity. Skladby Plástve mají zjevně klavírní „tělo.“ Faixův rytmizující tah, variování melodických námětů i jeho promyšlená sóla či jen bleskové vyhrávky, perlí hlavně v nejvyšších polohách klaviatur, je radost poslouchat, byť mi tu občasná exprese zvuku elektrických kláves oproti prvnímu albu a koncertům trochu chyběla. Vše „odsejpá“, je hutné, prokomponované… Přesto se vloudí dilema: ne až moc? Musí jet klavír od začátku do konce? A většinu skladeb rozjíždět? Neprovzdušnily by vše i jeho pauzy? Dobře pulzující rytmika neobjímaná vždy klávesami by, místy posílená basklarinetem, vše „ušlapala“ jistě taky. Sóla nepřeposlouchaných kláves by třeba víc osvěžila a zvonila o to odvázaněji i uvolněněji.
A konečně: jelikož si při vší úctě ke kompozičně sevřené, slušnou porci invence nabízející a muzikantsky vyzrálé hudbě Plástve i fajn pocitu z ní přec jen jazzový běs představuji dost jinak, svěřím se i s nekorektním nutkáním: tu homogenní a distinguovanou jazzovou plástev, jíž určitě zkamenění nehrozí, sem tam natrhnout, povytáhnout, přehodit všem listy v pomyslné, leč zjevně přepečlivé partituře… A třeba i častější změnou temp ve skladbách vyburcovat sólisty, možná přezabydlené ve svých pasážích, ne k improvizacím svým a za sebe, ale vůči sobě a společným. Jen živoucí dialogy mezi hráči jsou totiž, alespoň pro mě, tou nejvíc vzrušující magií chvil, při nichž srší pravý jazzový běs! I bez něj si lze jistě jazzové námluvy, v reálu tak agresivních, sršní vychutnat. A nebojte: zde jsou docela ochočené.
