Pro připomínku jedné z jeho dávných etap jsem cestou na koncert jeho Quintetu v Rudolfinu, který se konal 31. října při festivalu Struny podzimu naladil do sluchátek skladbu Verdilac z alba Full Circle právě od The Doors. Loydův sax tu ze souhry kytary s kvákadlem a varhan nijak neryčí, ale už tehdy barví spíš klidným tónem. Kdo by tedy dnes při prvním poslechu této legendy (mj. s krví černošskou i indiánskou) čekal chroptící saxofon, flétnu s přefuky a krabičky s deformující zvukomalbou, zůstane asi paf.

To když hladké až hebké, jakoby nadýchané, tóny Lloydovy flétny či častěji tenorsaxofonu začínají ve většině kompozic zlehka našlapovat do prostoru sálu – stejně jako jeho štíhlá postava mezi svými muzikanty, když sám dohraje úvodní sled frází. Hned cítíte, že se tu snují jemná, leč nosná vlákna citlivého melodického i rytmického přediva, z něhož kapela počíná zvolna vymazlovat barevný zvukový květ rozvíjející se skladby. Většinou lyrický buket motivů vzlíná z co nejpřirozenějšího zvuku nástrojů o generace mladších leč stejně cítících spoluhráčů: z bicích (jako zde před osmi lety) Erica Harlanda, kontrabasu Harishe Raghavana, kytary Marvina Sewella a klavíru Geralda Claytona.

Kompozice povětšinou zvolna košatí nikoli hrozny přidávaných brejků, ale decentně spíš tu a tam pinknutými rozinkami jednotlivých tónů umocňujících harmonicky i rytmicky stále jakoby meditativní opar i tempo. Nesou patrně stopu Lloydova letitého odloučení od civilizace, kam se po letech hvězdného hraní kdysi stáhl, aby v sobě prý nacházel indiánskou vnímavost přírody i sebe sama a kde začal pronikat i do studia řady náboženství.

Hudebně vybočující, leč emočně plně organickou byla zadumaná kompozice, kterou na rytmicky rozvolněném bluesovém podkladu samostatně přednesl kytarista, aby dal „havajskou“ zpěvností vyniknout svému mistrovství hry se slide válečkem na prstě. Klavírista, jenž posbíral už mnohý respekt díky ocenění z newyorské prestižní soutěže pianistů, působení vlastního tria i hraní třeba se symfonickým orchestrem, zaujal nejen jako citlivý Lloydův doprovázeč. Nadchl i rozsáhlejší kompozicí, rozehrávající naplno úctyhodný rejstřík lyrických motivů, pro níž mu spoluhráči plně přenechali pódium.

Za nezveřejněným playlistem koncertu a zcela absentujícím uvádění skladeb kapely lze možná tušit dnešní Lloydův přístup, že spíše než o slovní pojmenovávání hraného jde o jeho plně usebrané vnímání. Právě tento pocit zvolený repertoár nejen navozoval, ale s přibývajícím časem umocňoval. Nerušila ho ani precizní sóla kontrabasu a bicích, melodické nástroje nevyjímaje, neboť byla na hony vzdálena formální prezentaci instrumentální ekvilibristiky. Vždy velmi plynule vyvěrala z rozehraných témat a opět do nich po vkladu další emoce  pokorně vplývala.

Skoro se chce i zdůraznit, že hlavní protagonista vlastně nakládal s dynamikou, tempem i rozkročeností sól nejdecentněji. Jistě nejen proto, že své hráčské dispozice ani pověstné široké absorbování nejrůznějších stylových podnětů už nemusí po desetiletí nikomu dokazovat. Spíše proto, aby ono přirozeně se prorůstající předivo témat každé skladby dozrálo k závěrečným pointám bez rušivých odboček exhibujících tónových lavin a tedy plynule a souladně.

S koncem dvouhodinového, emočně i muzikantsky našlapaného koncertu tak dal Lloydův Quintet plnému (i ve stoje pak aplaudujícímu) sálu vlastně beze slov na vědomí, že pocit pořádného nářezu může při vyzrálém muzikantství, alespoň pro fajnšmekry mezi posluchači, spočívat i v něčem úplně jiném, než jsme většinou zvyklí. Třeba v oné mistrovské křehkosti živě nám předestřených tvarů, která je dnes už součástí jazzové pokladnice.