Dovedu si živě představit, že v oboru tak silně ovládaném muži, jako je rocková hudba, je poměrně složité poskládat čistě dívčí kapelu. Je třeba, aby se v ní sešly opravdu talentované osobnosti, díky kterým by měl projekt šanci se prosadit. Navíc musíte mít potřebný tah na bránu a tvrdošíjnost, jinak vás, talent netalent, okolí zadupe do země. V případě The Agony se zdá, že se opravdu podařilo všechny potřebné elementy poskládat a roste nám před očima jméno, s nímž je potřeba do budoucna počítat. A to nejen v rámci naší malé české kotlinky.

U zrodu skupiny stála bývalá kytaristka Aleše Brichty  Nikola Kandoussi, která nejen že dobře hrála a vypadala, ale také uměla skládat a zatoužila si kolem sebe poskládat babskou sestavu po vzoru svých oblíbených Girlschool. Brzy se na palubě ocitla baskytaristka Katie Skatie a kytaristka Tereza Pšenčíková. Vše do sebe ale definitivně zapadlo, když původní bubenici Jarmilu Červeňákovou na sesli vystřídala Martina Kajda Balcarová. Tato sestava trvá od roku 2014 dodnes. V roce 2015 vyšel zmíněný debut Dirty and Dangerous, který The Agony představil jako sebevědomou kapelu na vzestupu.

Nyní kvartet přichází s jeho následovníkem, nazvaným ze mně neznámých důvodů 689. A pokrok, jaký holky z The Agony v mezičase učinily, je vskutku ohromující. Zatímco Dirty and Dangerous je nahrávkou, hnanou vpřed přímočarou, syrovou energií špinavého rock'n'rollu v té nejlepší tradici Motörhead (nebo v případě děvčat samozřejmě spíše jejich ženskou odnoží Girlschool), na 689 už slyšíme zcela svébytnou formaci. Ta si dala se skládáním spoustu práce a inspiraci čerpá z mnohem širší škály zdrojů - třeba za refrén k How Dou You Want Me dluží velkou láhev dobrého pití jednomu nejmenovanému mrtvému hudebníkovi ze Seattlu...

Z hlediska zvukového došlo od minula k obroušení hran, aniž by to vedlo k nějakému vyměknutí. Zvuk je parádně čistý a dává všem nástrojům dostatečný prostor. Produkce obecně je o něco posluchačsky vstřícnější než na debutu, ale písně stále mají patřičný rockový říz. Jenom je to všecko tak nějak pestřejší a organičtější.

K čemu by ale tohle všechno bylo, kdyby se na placce nenacházely žádné zajímavé písně. Hned první Midnight Destruction nenechává posluchače na pochybách, že The Agony neztratily nic ze své energie. Přesto je zároveň poznat, jaký kus cesty kapela urazila. Píseň je sice přímočará, ale má zajímavou strukturu s překvapivou basovou mezihrou. A podobných blbinek lze na desce najít nespočet. Na hlas Nikoly jsem si musel chvíli zvykat (nejvíc ze všeho mi připomínal Marianne Faithfull v písni Memory Remains od Metallicy), ale během úderného refrénu už si to tak nějak sedlo. Nebo jsem si zvykl. V podstatě celá první polovina nahrávky má velký hitový potenciál. V zemi, kde rádia hrají písně mladší třiceti let by Radio Silence nebo Shoot už dávno bodovaly v éteru. Naopak druhá část desky je muzikantsky hodně svobodná. Asi nejvíc mě nadchlo jamování v písni Prague City.

Samostatnou kapitolou jsou potom texty. The Agony se nijak netají ambicemi prorazit i za hranicemi. Texty jsou tedy kompletně v angličtině a dle mého skromného názoru na opravdu vysoké úrovni - ryze současné a klišé-prosté. Většinu jich má na triku Nikola Kandoussi, ale ruku k dílu přidala i Katie Skatie.

The Agony na 689 učinily obří krok směrem ke svému vytouženému cíli, tedy prorazit na mezinárodním poli. Je sympatické, že na své cestě nejezdí zkratkami. Jsou ochotné si úspěch tvrdě odpracovat, čím dál častěji vyrážejí hrát v klubech po celé Evropě. Všechen svůj dosavadní vývoj potom do mrtě zúročily právě na stávajícím albu, které je důkazem, že se jim dosavadní trpělivá práce začíná vyplácet. Jsou samozřejmě jen jednou ze zástupů mladých českých kapel, snažících se prodrat na světlo na západ od Aše. Cesta je možná ještě dlouhá, ale pokud se jim to podaří, nebudu vůbec překvapený.