Joe Bonamassa je vynikající kytarista mladší generace nejen po stránce technické, ale i po stránce tvůrčí. Kromě sólové kariéry, která v jeho 40 letech čítá nezanedbatelný počet alb, zpívá a hraje na kytaru se superskupinou Black Country Communion s Glennem Hughesem a už osm let spolupracuje se zpěvačkou a klavíristkou Beth Hart. Joe se hudbě věnuje opravdu naplno - skládá nové písně, hraje a neustále koncertuje. V tomto bodě jsou si s Beth (ve Foru Karlín znovu vystoupí 29. listopadu 2018) velmi podobní, ta je na hudební scéně poslední roky hodně vidět a přichází stále s novým materiálem i novými spolupracemi. 

Osvědčená spolupráce těchto dvou dnes nejvýraznějších postav blues-rocku začala v roce 2011 na Don't Explain a o dva roky později koncept, který se skládá z cover verzí známých i méně známých bluesových, rockových, soulových i jazzových písní, dvojice zopakovala na desce Seesaw. Beth Hart na deskách především zpívá a její řízný hlas vévodí veškerým novým aranžím. Právě zpěv mají všechny tři desky společný. Na Black Coffee přinášejí 10 skladeb, které - oproti předchozím albům - zapadají žánrově čistě do blues-rocku a které ve svém repertoáru proslavili umělci, jako jsou Edgar Winter, Etta James, Ike & Tina Turner, Steve Marriot, Ella Fitzgerald, Lil’ Green, LaVern Baker, Howlin’ Wolf, Lucinda Williams nebo Waldeck. Beth Hart své hlasivky nešetří a svůj jedinečný hlas prodává ve všech kouscích s jistotou. Nakřáplá barva, dravý rockový ječák i uhrančivě podané sloky promlouvají jasně - Beth je jedna z nejvýraznějších a nejtalentovanějších zpěvaček současnosti. 

Producent desky Kevin Shirley dlouhodobě spolupracuje s Joem a v posledních letech i s Beth. Ten si váží nahrávání ve studiu, které probíhalo živě a v reálném čase, a říká, že takto by se měla nahrávat všechna hudba. Pěje ódy na hlavní dva aktéry, u Beth zdůrazňuje, že na Black Coffee využívá jiné polohy svého hlasu než ve vlastních skladbách, a Joe se posunuje od stylu, jež nejčastěji hraje sám. Stejně tak chválí doprovodné muzikanty a jejich výkony. S těmito výroky lze jen souhlasit. Beth se tentokrát do zpěvu výrazně opírá a je jedno, zda se jedná zrovna o skladbu Etty James nebo Elly Fitzgerald, veličin ženského blues, protože Beth těmto skladbám zcela mění tvář z jemnosti na pořádnou jízdu. Aranž zde opakovaně vdechuje starým skladbám nový život.

První singl vydali spolu s videem na začátku prosince 2017 a stala se jím skladba stejnojmenná s celým albem - Black Coffee. Kytarový riff, který se po několika vteřinách vryje pod kůži, si Bonamassa vystřihne hned v úvodu skladby a pak už jen graduje spolu s pěveckým projevem Beth - výrazně a řízně se opírá do slok i refrénů, čímž skladba nabízí nekompromisní rockový zážitek, který je zároveň podaný velice přirozeně. Beth se svým hlasem umí pracovat, ví kdy přidat na síle a skladbu umocnit, kdy zase ubrat, nicméně vydařená je především aranž písně, která je přizpůsobená oběma hudebníkům na tělo. Příjemným zpestřením jsou také doprovodné ženské vokály. Tato vlaštovka navnadila na celé album a zároveň v jeho kontextu patří opravdu k tomu nejlepšímu, co na desce máme možnost slyšet. 

Se začátkem nového roku se duo opět připomnělo s další ochutnávkou - Give It Everything You Got - na desce číslo jedna. Tento kousek pokračuje v započaté atmosféře předešlé písně, což ukazují i obě videa zobrazující práci ve studiu při nahrávání, hudebníky a zpěv. Jednoduchý koncept, ale účinný. Silná melodie, dravý zpěv, který ani na okamžik nenechá vydechnout a předvádí, co všechno dokáže, a brilantní nevtíravá a přitom jednoznačná kytara. Tady už je zřetelné, kudy se nové album bude ubírat a že jde znovu o vynikající počin této dvojice, který navazuje spíše na první desku spolupráce a je výraznější a ucelenější než druhá v pořadí.

Někdy je méně více

Výběr skladeb znovu čerpá z toho nejlepšího a nejstaršího, co bylo natočeno na počátku samotného blues. Damn Your Eyes původně od Etty James je výrazná skladba a Beth do ní vkládá notnou dávku emocí. Se skladbami Etty si již v minulosti hravě poradila a zároveň se od originálu vzdálila na hony daleko. Stejně tak je tomu i s melancholickou skladbou, jejíž vyznění Beth vzala plně do svých rukou. Obě verze jsou své, osobité, a to je krása cover verze. Beth ani Joe nekopírují, neopisují, jen se oba lehce inspirují a pak si k mnohdy velmi těžkým skladbám (jako je tato) najdou vlastní cestu. A vydařenou.

K tomu nejlepšímu na albu patří hlavně poslední dvě skladby. Soul on Fire nechává Beth vyznít v příjemných a poklidných slokách bluesového rytmu se soulovým nádechem a graduje v refrénech, což zpěvu umožňuje využít obě polohy a ozvláštnit tak drsný nástup břitkých skladeb na začátku alba. Lullaby of the Leaves se tak stala jedinou skladbou, která lehce umírňuje rockový drive a energii, která jinak srší z celé nahrávky. Addicted uzavírá celou desku - tečka na konec, ale za to nepřehlédnutelná. Skladatelsky velmi zajímavou kompozici si Beth přivlastnila od prvního tónu. Živost, ale i profesionální práce s hlasem vévodí celé písni.

Byť je na celém albu slyšet především nekompromisní projev Beth, Joe se svou kytarou taktéž neztrácí. Mohutně sóluje i doprovází zpěv v různých pasážích a hlavně je jeho kytara ihned rozpoznatelná. Dechové sekce i doprovodné vokály ozvláštňují rockově znějící skladby, ale zároveň oboje poukazuje na tradici starších bluesových, soulových i gospelových písní, kde mají své místo. Deset skladeb (jedenáctá je jako bonus) je na desku spíše menší počet, nicméně zde musím podotknout, že počet funguje přesně. Oba hudebníci vydávají alba ve velmi krátkém časovém rozpětí a často se na jejich deskách objevuje tedy menší počet skladeb, ale pokaždé je deska celek, který začíná a končí, uzavírá se jako celý příběh.

Musím stejně tak vyzdvihnout grafickou stránku desky, protože obal k hudebnímu materiálu neodmyslitelně patří, zvlášť v době, kdy se do módy vrátily vinyly a ty poznáváme právě díky obrázkům a grafické úpravě. Joe Bonamassa sází především na velmi profesionální, detailní a někdy i vtipné grafické provedení, které se vždy vztahuje k desce, ale stačí se podívat na jeho webové stránky, které má, co se vizuální stránky týče, velice dobře pojaté. Červená, černá a světle-žlutá na obalu Black Coffee jsou barvy, které vystihují plamennost, říznost i poklid nahrávky. Jednoduše je zapamatovatelný a nápaditý. Oba hudebníci jsou zde vyobrazeni a mezi nimi stojí šálek kávy. Ale je to ona černá káva, jak napovídá název? Uprostřed se sice něco černého vyjímá, ale je to právě onen vinyl. Po všech stránkách je tedy Black Coffee vydařené, osvěžující a poutavé album, které sice v zásadě ničím novým nepřekvapí, ale pokračuje již v započaté spolupráci více než důstojně.