Festivalový program otevřela krátce po čvtrté hodině americká kapela Zebrahead. Od této pětice se dala čekat pořádná punk-rocková show, kterou obecenstvo také dostalo. Už při druhé písni frontman Matty Lewis fanoušky k „circle pitu“ a publikum tak dostal pěkně do varu. Pódiovou show mají Zebrahead dotáhnutou k dokonalosti, kromě samotných hudebníků byli na stagi performeři v celotělových kostýmech, kteří různě pobíhali a nalévali Zebrahead drinky z improvizovaného baru na pódiu. Bohužel celou show amerických Zebrahead srážel předimenzovaný zvuk bicích, který zastiňoval ostatní nástroje. Kytary, na kterých je hudba Zebrahead založená, tak vůbec nevynikaly a člověk si musel spoustu věcí domýšlet.

Kontrastem k punk-rocku Zebrahead bylo vystoupení kultovní punkové kapely Bad Religion. Z této kapely čišela naprostá syrovost, jak by se od klasického punku dalo čekat. Nad údernými písněmi Bad Religion nádherně pluly vokální harmonie, a tak nevadila občasná nesehranost rytmiky, spíše to celému vystoupení dodalo ten pravý punkový charakter.

Třetí v pořadí vystoupili kanadští Billy Talent, kteří na první pohled uchvátili oko svou barevnou koncepcí a image. Celé pódium včetně kapely bylo v kombinaci červené a černé, což kapele dodávalo prvek jednolitosti. Hudba Billy Talent je energická a úderná, rozhodně ale ne stejná. Pokud měl člověk u předchozích dvou kapel občas pocit, že jsou si písně hodně podobné, u Billy Talent tomu tak nebylo. Tato parta má obrovský talent na to napsat výbornou a zapamatovatelnou melodickou linku a zasadit ji do svého stylu. Tomu dominuje osobitý kytarový styl Iana D'Sai, který střídá podladěné riffy s harmoniemi na vysokých strunách. Celý projev kapely je pak umocněn bezchybnými vokály a charakteristickou barvou hlasu Benjamina Kowalewicze. Publikum pak nadšeně ocenilo, když kapela zahrála hity jako Fallen Leaves, Red Flag, nebo Rusted from the Rain. Zajímavý moment nastal během písně Try Honesty, kdy právě Benjamin Kowalewicz odsoudil nedávnou střelbu v Orlandu a během jeho projevu všichni lidi v Tipsport aréně spontánně poklekli na památku obětí.

Po punk-rockové první více než polovině festivalu nastoupila britská parta Bring me the Horizon, která kombinuje metal-core, death-core a v poslední době i elektronické prvky. Charakterem zvuku této kapely je jeho mohutnost a epičnost. Samplované sbory, mohutné kytary, které z lyrických arpeggií přecházely do djentových rytmizací, bicí s dunivým soundem a nad tím vším zpěv Olivera Sykese, který zvládal střídat growl a čistý projev. Ke konci koncertu ale zpěvák už poněkud zaostával za zbytkem kapely, a tak například Drown už nebyla zazpívaná úplně čistě. Přesto mělo jejich vystoupení více než kladnou odezvu.

Závěr večera patřil americké legendě Korn. Průkopníci nu-metalu, kteří se mimo jiné vyskytli i v jedné epizodě South Parku, rozduněli arénu temným zvukem a svoji nekompromisní sebejistotou. Publikum rozvášnila každá nová skladba, kterou Korn zahráli. Bylo jasné, že většina lidí přišla právě na ně. První velký hit přišel v podobě Coming Undone a rozjetý vlak už nešlo zastavit. Tvrdé kytarové riffy ve spojení s nezaměnitelným soundem baskytary Reginalda Arvizu vytvářely úžasné nízkofrekvenční napětí. Na závěr setu zahráli Korn cover verzi We Don't Need No Education od skupiny Pink Floyd ve svém osobitém podání. Vzhledem k notorické známosti této písně se pak arénou nesl zpěv i z řad obecenstva. Jako jediná kapela na konec přidala dva kusy a celý večer tak završila nu-metalová smršť.