Koncert Simona Phillipse byl dlouho očekávanou událostí nejen mezi bubeníky, a tak nebylo divu, že přes avizovaný začátek akce na devátou hodinu lidé přicházeli hned po otevření sálu. Co člověka uchvátilo na první pohled byla bicí souprava Simona Phillipse. Hraje na vybavení značky Tama a s velikostí své soupravy rozhodně nešetří. Mnoho přechodů, činelů až se člověk bál, že Simona za bicími neuvidí.

Show začala chvíli po deváté hodině a všem bylo jasné, že půjde o kvalitní smršť fusion a prog-rocku. Všechny odehrané skladby byly z alb Protocol I, II a III a určitě stojí za zmínku harmonická strukturovanost a mistrovské aranžmá Simona Phillipse. Jak bývá problémem u mnoha jazz rockových nebo fusion kapel, tedy že se vymyslí několik zajímavě znějicích akordů bez jakékoliv logiky, na které se pak hrají chorusy, v případě Protocolu tomu bylo naopak. Přestože využívali moderních harmonických postupů (například molové akordy vzdálené o malou tercii atp.) všechny harmonické postupy měly svůj účel, byly podpořeny výraznými melodickými linkami nebo rytmickým patternem, který dával smysl. Nahodilost a bezúčelnost jsou v případě Protocolu zbytečná slova.

Dalším, a pro mě mile překapivým faktem, byla naprostá vyváženost kapely. Jednak díky aranžerskému stylu Simona (rytmika drží, uvozuje skladbu a klávesy harmonicky doplňují hlavní melodii, která byla nejčastěji v kytaře) ale také že každý dostal dostatek prostoru. Na pódiu Protocol nepůsobil jako Simon Phillips a doprovodná kapela, ale jako kapela, ve které hraje i Simon Phillips.

Jedním z vrcholů večera byla skladba „Catalyst“. Rytmicky velice obtížná skladba, gradovaná sólem Andyho Timmonse, ukázala jak budou vypadat sóla Simona Phillipse. Kapela drží ostinátní figuru, do které Simon vymýšlí různé šílenosti, rytmicky ji moduluje a s neuvěřitelnou lehkostí pak kývne ke kapele a jdou zpět na téma skladby. Dalším výrazným momentem bylo, když Simon Phillips řekl, že konečně přijde píseň ve 4/4 taktu. Publikum tento fakt nadšeně kvitovalo s tím, že si nebude muset počítat. Navíc ve skladbě příšla přestřelka sól mezi Andy Timmonsem a Stevem Wiengardem, kterou považuji za jeden z nejlepších momentů večera.

Jediné, co šlo večeru vytknout, byla relativně malá účast. Přišlo odhadem kolem 150 lidí, což je na Lucernu málo. Možná je to tím, že Češi jsou pořád spíše hokejový národ, a tak byla bezmála dvouhodinová show Simona Phillipse a Protocolu spíše komorní záležitostí.