Kdo v loňském roce viděl Vök na Colours of Ostrava a váhal, jestli má cenu na ně jít znova, nemusel mít obavy. Dá se říct, že 27. února se v pražské Akropoli na pódium postavil někdo jiný. Během necelého roku se (i když na pohled stále hodně mladí) muzikanti posunuli o kus dál a jejich nesmělost je pryč. Úvod show zněl, jako by s sebou kapela vzala islandské hromy. I když Vök znamená v islandštině díru v ledu, seveřané nebyli ledově chladní nebo nepřístupní ani náhodou. Žádné nesmělé oťukávání, ale začali hned živě a zostra. Přidali výraznější beaty, výtečná saxofonová sóla a dva nové songy Walking a Polar. Andri, který se svým saxofonem divoce tančil po pódiu, litoval, že měli na svůj set tak málo času, jinak by se více rozmluvili. Místy vypadal i dojatě (a poněkud vyčerpaně), evidentně překvapený výbornou odezvou publika a plným sálem. Zpěvačka, klávesistka a kytaristka Margrét v závěru využila piana připraveného pro Never Sol a zahrála na něj citlivou píseň, která jako by byla pojítkem mezi oběma koncerty, ze kterých emoce přímo tryskaly. Někdo přišel jen na Vök, jiný na Never Sol, ale prázdno určitě nebylo. Nekonala se žádná předkapela a hlavní hvězda. Oba koncerty by obstály i samostatně a podstatně delší.
Plnohodnotné album vydají Vök až letos. Zatím má tříčlenná skupina, kterou při živém vystupování doplňuje bubeník, ve své diskografii dvě EP Tensions a Circles. Zbrusu nový singl Waiting naznačuje svěžejší post-triphopový styl než předchozí nahrávky, ale jejich značkou stále zůstávají táhlé ozvěny Margrétiných uhrančivých vokálů, pulzující synťáky, méně obvyklé použití saxofonu a střídání angličtiny s jejich rodným jazykem. Úsečnější islandštiny by se i přes jejich rostoucí světovou popularitu určitě neměli vzdávat. Při poslechu jejich hypnotizující elektroniky se probouzí lidská fantazie, po bloudění chladnou mystickou krajinou se ocitáme ve stylovém klubu v Reykjavíku, kde se taví hudební trendy. A naživo nepůsobí Vök už jen jako islandští The XX, našli svůj vlastní výraz, na koncertní šňůře je to baví čím dál víc a vypadají, že mají radost z poznávání nového inspirativního prostředí a nových lidí, protože neváhali posluchače pozvat, aby za nimi po koncertě přišli. Do setlistu se dostala i pouze instrumentální skladba, která působila až shoegazově. Vök, jen tak dál!
Po pauze akorát pro vystání si nekonečnou frontu u všech barů se na pódiu objevil filharmonický orchestr pod vedením Jiřího Kabáta, který zaranžoval autorské písně zpěvačky a klavíristky Never Sol pro šest houslí, kontrabas, cello, dvě violy a klarinet. Křehká Sára Vondrášková alias Never Sol se posadila za piano a sálem se rozezněly písně, které by svou epičností obstály v kterékoliv Bondovce. Sára se drží svých zavedených schémat a neriskuje. Řemeslo sice zvládá dobře, jen její písně unavují svým stereotypem. Obstály by spíše jako scénická hudba. Je ale nutno přiznat, že nové aranže do nich vnesly mnoho intenzivních momentů, atmosféra večera velmi příjemná a povznášející. Sára se překvapeně se širokým úsměvem otáčela do publika, jako by nevěřila, že může mít úspěch. Publikum ji ale v tu chvíli milovalo a kdo se mezitím odvážil prohodit pár slov, toho kolemstojící probodli pohledem. Na přídavek už neměla s orchestrem připravený dostatek materiálu, takže zazpívala jen za doprovodu piana a posluchači si tak mohli naplno vychutnat její charismatický hlas se soulovým nádechem. Never Sol to ten večer slušelo a velmi jí sluší také výměna elektroniky za smyčce.
