I přes to, že ten večer byly na programu jen místní kapely, pár nedočkavců stepovalo před klubem už půl hodiny před otevřením dveří. Ve 22:00 se dveře konečně otevírají. Můj doprovod (znajíc tento hudební styl jen z MP3 z auta) upadá trochu do šoku poté, co kolem nás projde vystylizovaný Jezzie, bubeník první kapely večera – Rust'n'Rage.
O Rust'n'Rage jsem ten večer slyšela poprvé, ale myslím, že určitě ne naposledy. Jejich hudba, ve které je slyšet rock a metal 70. a 80. let, přilákala pod podium nemalé množství přítomných. Ke konci jejich setu byl téměř celý klub ve varu. Zejména, když zpěvák Vince nechal při písni Alcohol kolovat lahev vodky.
Trocha úprav a přichází další dávka hard rocku v podání Block Buster. Přiznám se, že mě osobně jejich výkon tu noc moc nepotěšil. Aarniho zpěvu nebylo téměř rozumět a kytary se ztrácely v bicích. Ale ani tyto chybičky neodradily několik nadšenců, kteří vytvářeli úžasnou atmosféru. Lehce po půlnoci i tato parta opouští podium.
Konečně nastává ten okamžik. Světla zhasínají a Kinem se linou první tóny We Are The Ones To Fall. Světla jedou na plný výkon a Archie, Johny, Middy a Tazzy se nám ukazují v celé jejich kráse. A že té krásy není málo. V následující Anthem For The Young'n'Restless jejich nasazení a energie nepolevuje, spíše naopak. Po zvukových problémech u předchozí kapely jsem měla trochu strach, aby nepokračovaly i u Santa Cruz, ale ani když nám Archie házel Velvet Rope se naštěstí žádné neobjevily. Ostrý zvuk Johnyho kytary a ,,1, 2, 3... GO!!!", to nemůže být nic jiného než My Remedy.
Po té velké dávce energie je čas trochu zvolnit s Nothing Compares To You. Malý odpočinek zřejmě potřebovala i Johnyho kytara, která uprostřed písničky přestala spolupracovat. Toho okamžitě využili Archie s Middym a během času, kdy se technici snažili závadu odstranit, donutili všechny přítomné ke sborové spolupráci. Problém odstraněn, Let's Get Party Started! Atmosféra je šílená, zejména fanynky šílí. Kluci hází úsměvy na všechny strany, pokud zrovna nejsou zaneprázdněni skákáním, běháním z jednoho rohu podia do druhého atd.
To, co se děje na podiu, je jen těžko uvěřitelné. Při 6(66) Feet Under dochází už k úplnému šílenství. Ne jen, že do rytmu skáče kapela, skáče celý sál. Snad ani kostky ledu v ledovači nenechala ta na všechny strany proudící energie chladnými. Je na čase vrátit se na zem a možná i trochu zchladnout, i když Let Them Burn k tomu asi není ta pravá písnička. Nevadí, když už jsme tu, tak si je aspoň pořádně užijeme.
Celým prostorem Kina poletuje ta správná magická atmosféra, kdy máte pocit, že všechno je možné i výlet do Babylonu – Bye Bye Babylon je přesně ta pecka, které je teď potřeba. Johnymu se zřejmě podium začalo zdát malé, a tak se uprostřed Let Me (Lay My Love On You) sbalil a šel si ji odehrát na balkon vedle stage. Asi jsme se rozjeli víc, než by bylo záhodno, proto kapela zvolňuje tempo v Can You Feel The Rain.
Pokud se více zaměříte na Middyho zjistíte, že celý koncert poskakuje na pódiu jak postřelený zajíc. Jinak tomu nebylo ani ve Wasted and Wounded. Jak to sakra může vydržet? Kotel pod podiem neutichá a už vůbec není v klidu při slovech Archieho: ,,Děkujeme moc!". Potom už přichází Aiming High, poslední song večera, poslední šance pořádně provětrat háro.
Je obdivuhodné, jakou dokážou 4 mladí kluci udělat show. Jejich zapálení, nasazení a energie, se kterými odstartovali, je neopustilo až do posledního tónu. Celý večer měl úžasnou atmosféru, ke které nezanedbatelnou měrou přispívali neúnavní fanoušci.
Santa Cruz jsem měla to štěstí vidět už před tím. A musím říct, že oba koncerty byly výborné, kapela na sobě pracuje a posouvá se stále dál a dál. Doufám, že budu mít šanci si večírek ve společnosti tak skvělých skupin brzy zopakovat a že kvůli tomu nebudu muset jet až do Pori ale jen do Prahy.
