Germánský metalový večírek zahájil zpěvák Freedom Call Chris Bay. Jeho domovská kapela má sice volno, ale protože Chris je neposeda a v šuplíku se mu nahromadila kupa nápadů, nahrál je na sólovku Chasing the Sun a a vyrazil na cesty páchat propagaci. Vše co potřebuje, jsou dvě akustické kytary a kámoš, co zahraje doprovod. V programu pátečního večera měl Bay k dispozici pouhopouhých dvacet minut, ale využít je dokázal do mrtě. Jeho přirozené showmanství se nezapře ani v takto skromných podmínkách a v sále byl dostatek příznivců jeho domovské kapely, kteří ho nenechali na holičkách. Však také většina toho, co zahrál, pocházela z dílny Freedom Call a sólovka jako by byla až na druhé koleji.

To The Unity už nastoupili v plné polní. Také domovská kapela jejich dvou protagonistů je na dlouhodobém odpočinku, což jim dává příležitost vyřádit se jinde. Řeč je o kytaristovi Henjo Richterovi a bubeníkovi Michaelovi Ehrémovi z Gamma Ray. The Unity do světa vypustili již druhé album Rise a je jasné, že povědomí o jejich existenci roste. Na rozdíl od Baye, který si na sólovce odskočil k rádiovému rocku až popu, The Unity poctivě klepou kovadliny melodického power metalu. A protože se obklopili schopnými hudebníky a výrazným pěvcem Gianbou Manentim, otevírá se před nimi nadějná budoucnost. Padesátiminutový set z Akropole publikem patřičně zarezonoval. Repertoár The Unity už měli patřičně naposlouchaný, takže pomocná berlička v podobě Send Me a Sign od Gamma Ray byla vlastně poměrně zbytečná. Ne že by The Unity měli přepsat pravidla svého žánru, ale jedná se o muziku na špičkové řemeslné úrovni. A to se cení. Navíc prostor malého klubu jim sedne více než obří festivalové pódium, protože Manenti je zkrátka v disciplíně zvané kontakt s publikem skvělý.

Přes výše řečené si dovolím tvrdit, že kapela Axela Rudiho Pella své předskokany sfoukla z pódia. Na rozdíl od jiných kytaristů, hrajících pod vlastním jménem, Pell kolem sebe dokázal postavit plnohodnotnou kapelu. A ne náhodné seskupení námezdných sil. Tím nejvěhlasnějším jménem je americký bubeník Bobby Rondinelli, veterán z kapel jako Rainbow, Black Sabbath nebo třeba Quiet Riot. Kromě skvělého sóla na sebe tento hvězdný naklepávač nijak výrazněji během téměř dvouhodinového setu neupozorňoval. Jeho přínos k atmosféře večera byl ale neoddiskutovatelný.

Po levé straně pódia odvádělo svou práci duo Ferdy Doenberg a Volker Krawczak. Prvně jmenovaný klávesák se za svým nástrojem nijak neschovával, naopak s permanentním úsměvem od ucha k uchu s ním kýval ze strany na stranu, aby si ho ve finále hodil na ramena. Podsaditý basák Krawczak sice energií šetřil, ale žádný vtípek nezkazil. To zpěvák Johnny Gioeli (Hardline) od prvních tónů na pódiu řádil jako uragán a bylo ho doslova všude plno. Svou energií strhl od prvních tónů celý sál a ten mu za to zobal z ruky. Nutno dodat, že nic z toho se nijak neodrazilo na jeho excelentním pěveckém výkonu.

A pak je tu samozřejmě sám principál osobně. Axel Rudi Pell už má léta na to, aby na pódiu předváděl nějaký tělocvik, dávno za sebou, nicméně jeho autorita je nepopiratelná. Aniž by z celého ansámblu nějak vyčníval, bylo jasné, kdo je tu šéf. To nic nemění na tom, že chemie v téhle sestavě je opravdu skvělá a všechna ta pohoda se přenáší i pod pódium. Kapela hojně čerpala z povedeného posledního alba Knights Call, úvodní dvojice skladeb The Wild and the Young a Wildest Dreams výborně zapadá do repertoáru šlapajícího souboru. Celé album, a vlastně i tento koncert, mi hodně připomíná osmdesátkovou tvorbu Dio nebo Quiet Riot. Největší ovace ale pochopitelně sklízely hlavně starší kousky jako Foo Fool. Došlo i na Pellovy pověstné balady, v nichž se Gioeli místy pouštěl do opravdu vražedných výšek.

Ne nadarmo se říká, že čas nejvíc letí, když se člověk dobře baví. A Pellova parta je opravdu báječný společník. První rozloučení přišlo proto velmi záhy. Kapela se sice ještě vrátila na obligátní přídavek, ale po cca sto minutách bylo po všem. Dojmy z pátečního večera jsou ale veskrze pozitivní. Všechny tři party se předvedly ve skvělé formě a jejich příští návštěvu naší vlasti si rozhodně nenechám ujít.