V první části večera postupně Gismonti ukázal svůj specifický styl hry na desetistrunnou a dokonce až i dvanáctistrunnou kytaru. Svoji zálibu v těchto neobvyklých verzích kytary vysvětlil tak, že nejdříve se pod vlivem svého otce, který pocházel z Libanonu, učil na klavír, ale na přání své matky, která pro změnu pocházela z Itálie, se postupně sám učil i na kytaru. Všechny tyto kulturní vlivy včetně jeho zázemí v Brazílii ho naučily vnímat hudbu jako komplexní tvárnou hmotu, kdy při svém vystoupení mu nedělalo problém spontánně začít hrát a skladbu skoro vymýšlet za chodu. Špičková technika a smysl pro improvizaci mu dodávaly klid a rozvahu, aby mohl diváky pobavit jak klidnými melodiemi, rytmy samby tak i takřka flamenkovými vyhrávkami.
Egberto Gismonti se o svůj příběh i způsobu hry na kytaru rád během koncertu podělil s posluchači. Sdělil tak mimo jiné, že právě vnímání hudby přes klavír ho donutilo přemýšlet, jak by si mohl kytarový nástroj upravit, aby mu dovolil více zvukových možností. Spolu tedy s vícestrunnými nástroji si vytvořil styl, kdy jeho hra se zavřenýma očima klame, jako kdyby člověk slyšel hrát hned dva kytaristy současně. Něčím podobným rád ohromuje i britský kytarista Steve Howe ze skupiny Yes. U Gismontiho je tento projev ovšem tak přirozený, že je při koncertu vzrušující pozorovat, jak své skladby takřka na místě utváří.
V druhé části večera Egberto Gismonti se předvedl svým samostatným klavírním recitálem. Pokud měl snad někdo pochybnosti, zda je možné na virtuózní úrovni zvládat jak kytaru, tak i klavír, Gismonti všechny tyto obavy hned rozptýlil. Úvodní lyrická skladba byla jen tichým předkrmem, po němž následovaly velmi dynamické kompozice využívající plnou škálu klaviatury i košatou harmonii. Vědom si sounáležitosti s brazilskou národní hudbou udržuje své skladby rytmicky i harmonicky spojité. To je velmi důležitý předpoklad pro udržení pozornosti posluchačů i možnosti navyšovat hudební emoce.
Klavírní skladby Egberta Gismontiho vykazují znalost hudby jazzového okruhu i schopnost využít disonance, aniž by to nudilo. Jeho originalita spočívá i ve způsobu vedení melodie – velmi často nechává pravou ruku v ostinátních figurách a melodii svěřuje zcela levé ruce. Tento postup byl vlastní evropské klasice i romantismu, posléze ale klesl na významu. Technicky je na tom Gismonti jako nejlepší jazzoví klavíristé současnosti, jeho nespornou výhodou zůstává, že hraje vlastní skladby, u nichž si může měnit tempa a harmonické struktury přímo na pódiu. Na rozdíl od žánrově vyhraněných autorů si velmi zajímavě pohrává s časem, některé kudrlinky rozvíjí s mravenčí trpělivostí, aby posléze skladbu zakončil velmi osobitým forte.
Vyčítat mu, že v některých momentech klávesy přenášely i údery jeho nehtů, by nebylo fér, protože Gismonti je má na pravé ruce delší právě proto, aby dokázal stejně dobře hrát i na kytaru. Umělec toho během více než hodinového recitálu moc nenamluvil, i tak se dočkal potlesku vestoje. Svou dynamickou klavírní hrou i širokým spektrem hudebních vlivů pražské publikum i napodruhé v ten večer nadchnul. V klášteře svaté Anežky navázal Gismonti na loňský výborný koncert kytaristy Ralpha Townera a posluchači se mohou tak už těšit, co si připraví na příští rok pořadatelé do tohoto krásného prostoru,kde akustika vskutku jde naproti jakémukoliv uměleckému projevu.
Pro redakci musicweb.cz Martin Faix (kytarový koncert) a Aleš Faix (klavírní koncert)
