Rodák z Washingtonu D.C., držitel ceny Grammy, vítěz soutěže Thelonia Monka. To je basista Ben Williams, jedna z nejvýraznějších mladých osobností současné americké jazzové scény. Minulý pátek zahrál v moravské metropoli na Jazz Festu Brno a včera večer zahrál vůbec poprvé v Praze, stejně jako jeho kapela Sound Effect, ve které zahrál na klavír a fender rhodes Christian Sands, na soprán a tenor saxofon Marcus Strickland. Na kytaru hrál jediný běloch kapely Matthew Stevens a za bicí soupravu usedl John Davis.
Večerem zazněly skladby z prvního alba State of Art (2011), ale hlavně nové kompozice z úplně čerstvé desky Coming Of Age, která vyšla u labelu Concord Music Group. Už během prvních dvou skladeb (zazněla například Dawn Of A New Day) se kapele podařilo vytvořit velmi uklidňující a příjemnou atmosféru. I když byla účast menší, než by se dalo očekávat a než by si takovýto koncert zasluhoval, nebylo to na škodu. Vše bylo osobnější a účinek hudby na diváka efektnější.
Mohl tak vyniknout sólový úvod klavíru ke skladbě Strenght And Beauty, který jako by přesně vystihoval název skladby - akordy v levé ruce byly hluboko a nahlas, výrazné, silné a v pravé ruce zněly opakované, drobně rytmizované tóny stejné výšky, které opěvovaly krásu tónu a hudby samotné. Pak už jsme se mohli jen unášet zvlněnou krajinou pozitivní harmonie a melodií, kterou na sopránku přednášel Marcus Strickland. Ten pak dostal prostor i pro sólo, ale ještě před ním se sám předvedl kytarista Stevens, jehož hra byla v dokonalé symbióze se zbytkem kapely. Dal prostor své výborné technice a nápaditosti, ale zároveň také střídmosti, která byla projevem kultivovanosti a vkusu.
Poslední skladba prvního setu Forecast se nesla v latinsko-americkém rytmu. Nebyla to ale ledajaká „latina“ - byla to šťavnatá směs harmonie straight-ahead jazzu a jihoamerických rytmů. Své improvizační dovednosti zde předvedl klavírista Christian Sands, jehož sólo bylo čirou radostí. O přestávce nezbylo posluchačům nc jiného, než vstřebávat všechen ten příděl kvalitní hudby a uvědomit si, že to není sen, ale realita.
Druhý set odstartovala svižnější skladba Half Steppin', ve které se Ben Williams chopil baskytary a rozjel groove, zatímco Christian Sands hrál na klávesy. I v následující skladbě, baladě The Color Of My Dreams, zůstal Williams u baskytary, na které lépe vynikla zasněná melodie, kterou rozehrál. Byl to takový klid před bouří. Následovala totiž slavná skladba Smells Like Teen Spirit, o které již například od Roberta Glaspera víme, že lze předělat a dobře. To se povedlo i Benu Williamsovi, který ji ale pojal úplně jinak než Glasper. Zahrál ji celou sám na kontrabas. Předcházelo dlouhé intro, ve kterém předvedl snad vše, co se dá na tento nástroj zahrát. Poté už jsme všichni poznali onu melodii, kterou si ale zároveň zvládal doprovázet basovými tóny.
Závěrečný kousek Toy Soldiers uvedl meditativní part klavíru s pochodovým rytmem bicích v podání Johna Davise, jehož hra také stojí za zmínku. Bravurně pracuje s dynamikou a ať už hraje ve fastu, nebo lehce doprovází balady, do všeho dává stejné množství energie, kterou pak bezpochyby žene dál i celý zbytek kapely. Svůj saxofonový um pak opět předvedl Marcus Strickland. Tóny směrem k publiku neskrblil, jeho sóla dosahovala nebeských výšin, ale stejně, jako u všech z Wiliamsových muzikantů, všeho bylo tak akorát, s citem.
Na konci následoval dlouhý potlesk a díky vytrvalosti diváků došlo i na přídavek, pro který kapela zvolila skladbu Home z první desky. A bylo načase jít domů. Ještě před tím si ale mnozí diváci nechali podepsat zakoupená alba. Na památku. Na památku na jedinečný hudební zážitek, který jsme mohli prožít díky Benu Williamsovi s kapelou Sound Effect. Ti vytvořili z Jazz Docku vlídné místo plné pozitivních emocí, které jistě zanechali i v publiku. Je takřka nemožné slovy popsat vše, co obnášel tento koncert. Kdo ho zmeškal, ať příští příležitost rozhodně nepropásne.
