Samotnému koncertu předcházela ještě příležitost pro českou předkapelu Anthony Dee. Předkapela bývá často nutným zlem, které musí posluchač přetrpět, aby se dočkal hlavní hvězdy. Toto ovšem nebyl ten případ, neboť mladé kvarteto hudebníků ve složení Antonín Dlapa – kytara, Michal Daněk – bicí, Jan Pospíšil – klarinet a saxofon, projázalo pravý opak.
Freejazzový koncept uskupení podtrhával tematičnost večera, hudebníci nezapřeli své evidentně konzervatorní vzdělání, neboť hráčská technika a lehkost, s jakou se potýkali při improvizacích a divokých rytmech, konsternovaly všechny přítomné. Kombinace elektronických prvků a promakané technické hry evokovaly jisté scofieldovské vlivy, přesto se i přes určitou místy až překombinovanost nedá upřít velký talent a kvality této skupiny. Rozhodně se ji vyplatí sledovat dále, neboť na festivale Mladí ladí jazz se představili více než slušně.
The Bad Plus přijeli do Prahy uctít desku Science Fiction od Ornetta Colemana
The Bad Plus přijeli do Prahy s jasným konceptem - přehrát písně z desky Science Fiction z roku 1972 od Ornetta Colemana. K základnímu triu Ethan Iverson (klavír), Reid Anderson (kontrabas, elektronika) a Dave King (bicí) se pro tuto příležitost připojila i trojice hudebníků na dechové nástroje - Sam Newsome (klarinet), Ron Miles (kornet) a Tim Berne (saxofon). Kapela dlouho po svém příchodu neotálela a rovnou spustila divokou smršť colemanovského freejazzu. Místy až provokativně polokakofonní, přesto však hravé a přísně zkomponované skladby, které vyjadřovaly tvůrčí svobodu tolik typickou pro freejazzové experimenty v 70. letech. Fascinující na tom byl zejména fakt, že tato hudba prokázala svoji stálou aktuálnost a modernost i po více jak 40 letech.
Každá část byla detailně promyšlena, hudebníci se na pódiu střídali v sólových výstupech; paradoxně, kdo během koncertu dostal nejméně prostoru, byl Ethan Iverson, který se spíše zapojoval do společných částí koncertu, ale i tak si užíval gradující atmosféry explozivních freejazzových ohňostrojů. Titul ďábel večera by si jednoznačně zasloužil Dave King, který během koncertu při svém divokém sóle zlomil paličku, jindy mu zase při samé dravosti jedna vylétla z ruky. To ho ovšem nemohlo vyvést z klidu, naopak se po celou dobu koncertu usmíval až dokonce i smál nahlas, jak si užíval celý koncert. Zajímavým a nebadplusovským prvkem bylo i překvapivé zapojení elektroniky, do kterého se pustil Reid Anderson, který si v Praze mimo jiné již jeden svůj elektronický projekt představil v minulých letech. Spolu s ním se na elektronické bicí - pady zapojoval i Dave King. Tím vznikala skoro až místy elektrojazzrocková směsice zvuků, jíž oceňovali diváci potleskem a údivem.
Jako dobře promazaný stroj celé těleso jelo a nenechávalo nikoho vydechnout. Ačkoli se všech šest hudebníků zdařile drželo původního konceptu, přesto se nejednalo o pouhé přehrání slavné desky. The Bad Plus si nenechali upřít i svůj rukopis divoce se měnících rytmů, žánrů a improvizací, které někdy hraničí až s minimalismem. Svoji náturu odhalili i například během možná z jedné nejslavnějších Colemanových písní - Street Woman, kdy si i poměrně divoké sólo střihl samotný Ethan Iverson.
Přestože samotný koncert trval něco kolem hodiny a čtvrt, diváci byli i tak spokojeni. Kapela odehrála přeci jen poměrně hodně náročný celek freejazzových melodií, po jehož prezentaci jako by už ani nikdo z diváků neměl síly na další písně. Sympatická skupina se za bouřlivého potlesku a jásotu rozloučila s publikem a tím tak zakončila celé turné tohoto projektu. Pražský koncert věnovaný desce Science Fiction byl totiž posledním z devíti evropských koncertů. Možná právě i proto to v Praze The Bad Plus tak šíleně rozjeli.
Je fascinující, kolik podob umí hudba The Bad Plus mít. Ze tří pražských koncertů byl zatím každý úplně jiný a je neuvěřitelné, kde kapela bere tolik invence, tvůrčího ducha a zároveň tolik radosti, která se v její tvorbě promítá i nejen do pódiové show. Svět by byl bez Bad Plus o hodně smutnějším místem. Nabízí se tak už jenom otázka, s čím k nám příště tato parta z Winconsinu opět zavítá, když po Colemanovi a Stravinském, kterého uctili v loňském roce, jim stále nedochází dech a správná drzá dravost.
