S týdenním odstupem sedím u počítače, poslouchám Animals as Leaders a před očima si promítám tento koncert. Konečně mám dost času se zastavit, utřídit myšlenky a něco vám o tomto koncertu napsat.
Vrchol večera pro mě a dost dalších lidí paradoxně nebyli hvězdy BTBAM, ale právě Animals as Leaders, původní projekt kytaristy Tosina Abasiho, který si kolem sebe po vydání desky postavil kapelu. Tohle bylo jejich první tour po Evropě, který jeli společně s BTBAM a Doyle, a koncert si opravdu užívali. Jakmile se kapela objevila na pódiu, tak se začalo tleskat, pískat a vydávat další hlasité skřeky. Pánové spustili matematiku na svoje osmistrunné kytary a začalo metalové nebe, jestli se to tak dá napsat. Každý kroutil krkem, aby se podíval, jak se to, co velmi dobře znají z mptrojek, vlastně hraje. Nechybělo nic z toho, co je na desce, třetí kytaru nahrával Tosin do smyčky a samply pouštěl bicman. Ze začátku měl pan zvukař plný ruce práce, aby si poradil se zvukem osmiček, nějak to dal dohromady, ale ideální to rozhodně nebylo. Ovšem spousta lidí měla songy naposlouchané z domova, tak jim to ani moc nevadilo. Po několika minutách jsem se přistihl, že stojím s otevřenou pusou a nevnímám nic kolem sebe, jen ty zvířata na pódiu. Tak jsem dělal jakoby nic a pusu jsem zavřel, podíval jsem se okolo a zdaleka jsem nebyl jediný. Jak poznamenal kamarád, kapela se řídí heslem „basu a zpěv nebrat“. Taky že jo, kytarista Javier Reyes byl riffař a dlouhoprsťák Tosin zase rozjížděl melodie. Pro zpěv nebylo místo. Dost mě dostal jeho slaping na kytaru, to jsem naživo ještě neviděl. Během setu jsme slyšeli i novou skladbu z připravovaného alba Weightless. Po zhruba čtyřiceti minutách jsem odcházel ze sálu naprosto spokojen. Doufám, že tuhle smečku zase někde potkám.
Na hvězdy večera, americké Between the Buried and Me, jsem se také těšil. Viděl jsem je na koncertě v Praze, kde vystupovali po boku Meshuggah a Dillinger Escape Plan a už tehdy se mi zalíbili. Jsou to „lepiči riffů“, ale šlape jim to neuvěřitelně, songy mají třeba 10 minut a není to nuda, která by se pořád opakovala. Líbí se mi jejich míchání různých stylů, které k sobě zdánlivě nejdou, ale pod taktovkou BTBAM se stávají poddajnými a všechno sedí jak prdel na hrnec. Umí skvěle převést náladu do skladby a potom pomocí hudby manipulovat publikem. Velmi vtipné je zpěvákovo řvaní do veselých melodií. Klávesy také posouvají kapelu trochu někam jinam a dodávají skladbám tu správnou atmosféru. Ještě bych vyzdvihl basáka Dana Briggse, který hraje stejné výjezdy jako hrají kytaristi, zní to i vypadá velmi dobře. Také mezi merchem kapely byly basové tabulace BTBAM, které dal Briggs k dispozici. Jako přídavek začali borci hrát Nirvánu – Smells like teen spirit, dobrá sranda, vůbec to neměli nacvičené, takže to po prvním refrénu utli a nakonec zahráli Selkies: The Endless Obsession. Co napsat víc – parádní podívaná.
