Už podle davu lidí před Music Barem bylo zřejmé, jaká kapela ten večer vystupuje. Ne zcela zformované řady (z poloviny anglicky mluvících) lidí ponejvíce ve věku od dvaceti do třiceti let, oděných v moderní „britské“ módě, ale i naprosto běžném oblečení, jakoby kopírovaly styl hudby, kterou se Biffy Clyro prezentují - totiž moderní rock sem tam prošpikovaný líbivými melodiemi a charakteristickým vokálem. Mimochodem, i proto se skladby z posledních dvou alb nemálo hrály v rádiích.

Samotné vystoupení pak začalo jen s lehkým zpožděním oproti udávané dvacáté hodině. Zpěvák a kytarista Simon Neil vyrazil na pódium společně s dvojčaty Johnstonovými jen do půl těla a bez „zdržování publika“ předkapelou začali pěkně zostra servírovat nezapomenutelné rockové menu večera. Neskalní fandy, mezi které se řadím i já, překvapily Neilovy na blond odbarvené vlasy i dlouhé vousy. Než by byl ale čas si tuhle neobvyklou vizáž uvědomit, plný (ne přeplněný) Music Bar už poskakoval v rytmu prvních tří vypalovaček (That Golden Rule, Living Is A Problem a Glitter And Trauma), jejichž volbou dali Biffy Clyro jasně najevo, že tenhle večer nebudou šetřit ani sebe, ani publikum. A taky nešetřili, a to i přesto, že Neil průběžně usrkával z připraveného čaje, patrně aby zahnal nachlazení, které se ale nikterak na jeho zpěvu neprojevilo. Jeden song střídal druhý, tvrdší rockové pasáže se měnily v melodické tóny refrénů vyzpěvovaných celým publikem, aby po proložení oddechovou God & Satan zase zdivočely v hromadné házení hlavou do všech stran a zběsilé poskakování lidí v kotli při následující skladbě - Mountains. Naprostým vrcholem večera pak byla druhá přídavková pecka, první píseň alba Only Revolutions, The Captain, zahraná tak, že namísto odchodu po svých si všichni sedali na zadek.

Když to vezmeme kolem a dokola, Biffy Clyro důrazně potvrdili to, co se o nich říká. Totiž že naživo umějí. A překážkou jim očividně nebylo ani skromné prostředí Music Baru, které se s kluby či stadiony, na kterých už si „párkrát“ Biffy Clyro zahráli, může sotva rovnat. Svým vystoupením se dozajista dostali ještě hlouběji pod kůži každému, kdo se toho večera zúčastnil. Ostatně; fakt, že jsem si po návratu domů v době, kdy už se přes hodinu v televizi smí mluvit sprostě i ukazovat nemravné obrázky, pustil do sluchátek Who’s Got a Match, přídavkovou The Captain a další, protože jsem to prostě musel slyšet znovu, abych se alespoň ve svých představách ještě jednou vrátil před pódium v Lucerně, je toho jasným důkazem.

Playlist:

That Golden Rule, Living Is A Problem, Glitter And Trauma, Bubbles, 9/15ths, Who’s Got A Match?, 57, God & Satan, Mountains, All TheWay Down, Born On A Horse, Shock, Shock, Machines, Liberate The Illiterate, Many Of Horror, Whorses

Přídavky:

Cloud Of Stink, The Captain