V potemnělé hale se rozléhá intro z letošního filmu Wind River, ke kterému Nick Cave a Warren Ellis složili hudbu. Hlasy plné utrpení a chladu uvádějí příběh o ztrátě dítěte. Na stroze postavené pódium nastupuje kapela a hlavně netrpělivě očekávaný zvěstovatel špatných zpráv Nick Cave, aby přednesl své zhudebněné surové básně Anthrocene, Jesus Alone a Magneto, tři písně z nejnovějšího alba Skeleton Tree. Zatím nemluví k davu. Soustřeďuje se na své ovečky v prvních řadách, které k němu úpěnlivě natahují ruce, jako kdyby jim měl přinést spasení. Pro nesoustředěného posluchače může z důrazu na novou desku vyplývat jednotvárnost. Je třeba se naladit, naladit na temnotu, kterou jen tu a tam probleskují světla nebo záběry z pódia, na slova vyřčená i pro vaše dobro radši zamlčená.
S Higgs Boson Blues přichází první náznak spojení ztracených duší. "Cítíš tlukot mého srdce?" Nick tuhle scénu určitě přehrává na každé štaci. Nutí ruce pod pódiem, aby mu zkusily sahat na hruď. Herec, který to ale myslí upřímně. From Her to Eternity a démoni se utrhli z řetězu. Pořádný rozjezd. Hudebníci projevují skrze hlukové stěny své temné stránky. Warren na housle dráždí nejen uši, ale i celé tělo. A to nás ještě čeká bouře v Tupelo. Na velkoplošné projekci se objevují záběry tornádem sužované krajiny, hromy jsou bubny, světla blesky a hudba nás snad odvane pryč. "Ó bože, pomoz Tupelu. A ty dítě běž spát." Ale po nočních běsech nejde usnout. Tak si radši povíme příběh o Jubilee Street. Nick se od této chvíle věnuje i pianu. Houslovým sólem začíná milostný The Ship Song. Původně rozlehlý anonymní prostor začíná fungovat. I přes vyprodanou halu má každý kolem sebe dostatek prostoru a Nick už důvěrně promlouvá ke každému v sále. A společně si zpíváme při Into My Arms.
U Girl in Amber mi dochází, že až naživo začínám více chápat, o čem hlouběji je poslední deska a začínám ji adorovat. Dokážu se vcítit do té nezměrné ztráty, ale i jeho hlubokých citů. I Need You. Na ničem jiném nezáleží. Do uvolněnější polohy se Nick dostává u starších hitů, jako třeba právě teď u Red Right Hand, která se mnoha seriálovým divákům spojila s gangstery Peaky Blinders. Zdá se, že poděkování pražským divákům za přízeň je opravdu upřímné.
Vzpomenu si na rozezleného Nicka na Colours of Ostrava v roce 2011, kdy neváhal na posluchače i plivnout. A teď všechno má své místo a svůj význam, jako v The Mercy Seat, kde na odsouzeného muže čeká elektrické křeslo, ale i boží soud. „Ale já se nebojím zemřít.“ Však tvůj odkaz bude žít dál. Dánská sopranistka Else Torp nás v ukolébavce Distant Sky navštíví jen skrze plátno. Chvíle zklidnění a v závěrečné Skeleton Tree s hvězdnou projekcí přichází smíření – "Už je to v pořádku..."
Podívejte se na fotogalerii z koncertu Nicka Cavea
Na přídavek nemusíme čekat dlouho. The Weeping Song nabízí další intenzivní zážitek. Nick se vydá do publika, nacvičíme si rychlé tleskání do rytmu, nebo na jeho pokyn celá hala ztichne. Má nás omotané kolem prstu. A někdo má i jeho genetický materiál, když si utřel pot do šátku kohosi z publika. A vidíme to odhodlání v jeho tváři a stále výbornou formu. Píseň Stagger Lee se zvrhne v pařbu na scéně. Masivní závěr v podobě pozvání fanoušků na pódium. Jen při představení kapely se hrozivý Lee uklidní a fanoušci si posedají na zem a naslouchají, ale zas přichází ďábel a i tribuny vstávají a bouří. Vypadá to, že se Nick nemůže rozloučit a přidává Push the Sky Away a vlníme se a tančíme a po tom až bolestném zážitku přichází katarze a svítá naděje.
Nick Cave and The Bad Seeds odehráli v pražské O2 areně téměř dvou a půl hodinový koncert, který neměl slabší místo a představil skladby z posledního alba Skeleton Tree i starší hity. V plném nasazení a v dokonale sehrané sestavě hudebnící dokázali, že lyrika jejich textů je nevyčerpatelná a trvalá. Večer byl meditací o tom, jak tenká je linie mezi láskou a bolestí, mezi životem a smrtí, ať to zní jakkoliv pateticky…
