Včerejší večer se asi u většiny lidí nesl ve znamení vyřezávání dýní a přípravy obskurních helloweenských kostýmů. Pokud jste český metalista a zároveň fanoušek skupiny Eluveitie a holandské formace Epica, zřejmě byl váš plán na páteční večer tak trochu jiný. Zřejmě jste vyrazili do Zlína užít si show obou skupin stejně jako já. 

Ještě než se dostaneme k vystoupení headlinerů a ano, záměrně píšu headlinerů, protože se nedá říct, která skupina vlastně byla tím stěžejním vystupujícím, pojďme se podívat na Scar Symmetry. Tato skupina totiž vyfasovala tu nevděčnou roli jakéhosi předskokana před slavnějšími a zvučnějšími jmény. 

Pakliže jste předtím, než jste přijeli do Zlína, neznali Scar Symmetry, asi jste na tom byli podobně jako já. Jediné, co jsem o nich věděla, bylo, že hrají jakousi mutaci melodic death metalu a že jsou ze Švédska. Ráda bych teď řekla, že mě překvapili, avšak to zcela nevystihuje pocit, jaký jsem si po skončení jejich vystoupení odnášela. Neřekla bych, že to bylo vyloženě na skopnutí ze skály. Jen bylo sakra znát, že show těchto Švédů je o třídu (nebo spíš několik tříd) jinde než hudební produkce dalších účinkujících. A to skupina koncertuje již od roku 2004.

Podobný dojem, zdá se, potkal také skupinku postávající pod pódiem, neboť marně bych lovila v paměti, kdy naposledy jsem viděla téměř nehlučící a nehybné české publikum. Abych ale nebyla jen kritická, melodic death metal, který tahle švédská partička produkuje, je vlastně celkem kvalitní a tvárný. Pro nezaujatého posluchače jejich muzika snad nejvíc připomíná kolegy z Amaranthe, kteří na party zapomněli přibrat zpěvačku Elize Ryde. Projev skupiny je totiž postaven především na střídání vokálních technik (mužský growling x mužský klasický zpěv). Když teda klasický zpěvák ještě může s dechem, o čemž jsem na konci několikrát silně zapochybovala.

Eluveitie s akustickým setem mile překvapila

V osm nastoupila na pódium švýcarská formace Eluveitie. Jízda začala s intrem k novému albu Origins, které vyšlo v roce 2014 a s nímž Švýcaři brázdí evropská i světová pódia už rok. Za zhruba roční turné se stačili v České republice otočit už dvakrát. Poprvé to bylo v 26. listopadu 2014, když tedy nepočítám jednu či dvě písně, které z nového alba ještě před jeho vydáním zahráli ten rok na Masters of Rock. 

Tehdy hráli z nového alba téměř všechny písně. A tentokrát? Tentokrát z nového alba zazněla jen píseň The Call of the Mountains (k nelibosti některých ne v angličtině nýbrž v šíleném jazyce Švýcarů), From Darkness a King, která celou show na začátku odpálila. Ne, že bych neměla ráda předchozí alba Eluveitie, to mám a moc, jen jsem čekala, že skupina v setlistu nechá i další pecky z nového alba.

Místo, které vzniklo jejich vyškrtnutím, bylo (a moje kamarádka to komentovala asi takhle: "Ty vole, tak to jdu čůrat.") vyplněno jakýmsi akustickým minisetem, který jakoby někdo vystřihl přímo z produkce festivalu Keltská noc. U mě dobrý, folk mám ráda i bez bicích a basy. Poeta by ale nejspíš napsal, že to bylo něco jako dlouhý nádech před skokem do vody. Já bych spíš řekla, že to bylo jako kdyby se auto stovkou řítilo k okraji propasti, pár metrů předtím to dobrzdilo, zbytek dojelo třicítkou a pak se překlopilo do volného pádu.

Pointa ale stejná, zkrátka to jakýmsi způsobem přerušilo nastolený rytmus. Zda v dobrém či špatném slova smyslu, to asi záleží na tom, jak moc velkými fanoušky nemetalového folku jste. Pokud tak v první polovině (před akustickým setem) hráli písně jako Thousandfold, Slanias Song či metalovou verze Ommnos, tak v druhé zaznívaly spíš pomalejší, podstatně zasněnější a čarovnější kousky jako A Rose for Epona (přesný playlist najdete zde).

Sečteno, podtrženo: Eluveite si na zlínské vystoupení připravila vyvážený setlist, jehož rychlejší polovina byla v půlce přetnuta akustickým setem, který sám zpěvák a hlavní mozek kapely Ch. Glanzmann nazývá duší muziky Eluveitie a na který v druhé polovině navázaly písně o poznání klidnější a skvěle dokreslující celou atmosféru večera, který kdyby býval byl o den později, byl by ještě o kousek magičtější (z 31. října na 1. listopadu totiž navíc slavíme keltský svátek Samhain). 

Epica ve Zlíně vyrukovala s klasickým setlistem

Od desáté do konce večera už pódium patřilo jen holandské formaci Epica (a v jednu chvíli nafukovacímu míči, který z publika doputoval až těsně před pódium), která se v Čechách otočila naposledy zhruba v polovině srpna letošního roku, kdy jako headliner vystoupila na festivalu Made of Metal. Měla jsem trochu strach, že ve Zlíně Holanďané přehrají naprosto totéž co v Hodoníně, ale mé obavy se nakonec ukázaly být oprávněné jen částečně.

K nějaké extrémní obměně sice nedošlo a Epica stejně jako v srpnu zahrála písně jako Unleashed, Cry for the Moon, Martyr of the Free World nebo The Obsessive Devotion. Místo písní jako Storm the Sorrow nebo The Phantom Agony však zařadila The Last Cruasade (za to tleskám, neuvědomuji si, kdy naposled a jestli vůbec jsem viděla kapelu tuhle píseň hrát naživo) nebo Design Your Universe. Co se naopak vůbec nezměnilo, byl trojlístek Sancta Terra, Unchain Utopia a Consign to Oblivion a tedy písně, které skupina hrává jako přídavek (no jako přídavek, trvalo to tak půl hodiny). 

Sečteno, podtrženo: setlist (jehož kompletní verzi najdete zde) byl víceméně stejný jako v Hodoníně, i přesto jsem si ale vystoupení dosyta užila. Únava po Eluveitie však byla znát, a tak jsem druhou polovinu show zvolila mírnější tempo a pozorování úchvatné Simone Simons dokončila v sedě. Když už se člověk v klidu posadí a narovná hlavu tak, aby krk po šíleném tempu házení hlavou na Eluveitie viděl dopředu, uvědomí si, že ta holka vlastně místy není moc slyšet. Otázkou je, zda je to vadou zvuku či vadou něčeho jiného. Upřímně doufám, že to bylo zvukem. Nikdy bych se totiž nechtěla dožít toho, jak to Simone přestane zpívat.