V den státního svátku 28. října bylo v Plzni opravdu plno. Je však pravda, že kromě rodin s dětmi mířících v lampionovém průvodu na plzeňské náměstí, se dal vysledovat i jiný (proti)proud návštěvníků - vlasatých a oblečených v kožených bundách. Ti šli zaž(p)ít klid příjemného večera poněkud jiným způsobem.
Mírným zázrakem bylo, že i přes obrovsky podceněnou organizaci celého koncertu (řada návštěvníků nevěděla, kam si mají sednout, protože zcela chyběly jasné ukazatele míst k sezení), byl koncert odstartován již krátce po osmé hodině. Německá kapela The Whiskey Foundation leckomu mohla při pohledu z dálky připomínat jejich o mnoho známější kolegy (ovšem tak o 45 let mladší), ale je faktem, že hudba to byla přeci jen poněkud jiná, než v případě Deep Purple. I když žádná ze skladeb vyloženě neoslovila a nebo neuvízla v paměti, energie, kterou pětice muzikantů do hraní dávala, byla velká. Pro rozehřání publika, které celý asi 30 minutový výkon odměnilo zaslouženým potleskem, ideální.
Přibližně ve čtvrt na deset světla zhlasla a ukázal se Mars. Tedy přesněji řečeno úvodní znělka kapely Deep Purple od britského skladatele Gustava Holsta v podání jedné z částí orchestrální suity pojmenované po známé rudé planetě. A pak vše dostalo rychlý spád. Na úvod skladba Apres vous z poslední desky Now What?! a následně plynulý přechod do Demon´s eye. Po této skladbě můžeme mimojiné dát za pravdu kdysi naštvanému bývalému členovi kapely Ritchiemu Blackmoreovi, který kritizoval to, že Ian Gillan neumí text u některých skladeb. To se také stalo jedinou menší, ale o to zbytečnější vadou na kráse, protože není nic horšího, než detail kamery na zpěváka, kterak koulí očima po textu skladby nalepeném na ploše pódia. S ohledem na Gillanův věk (před několika měsíci oslavil sedmdesátku), zpívá však stále skvěle. Žádná zaváhání, či falešné tóny. Do výšek se pravda už moc netlačí, ale na druhou stranu, není to vlastně vůbec nutné. Když je potřeba, ve vysokých polohách velmi elegantně zazpívá Morseova kytara.
Po prvních skladbách člověku došlo, že se pětice muzikantů na pódiu vysloveně baví. Smějí se, komunikují mezi sebou nejen očima, ale i slovně a chodívají se "navštívit". Pokud takový pocit z muzikantů jde, koncert dostane vždy zcela jiný rozměr. Dalším ze znaků tohoto koncertu bylo i to, že zaznělo více "neklasických" skladeb, tedy těch novějších, které vznikly až po odchodu Ritchieho Blackmorea a nástupu Steveho Morse na postu kytaristy. Právě Steve Morse byl také prvním, který ukořistil v průběhu večera po temné skladbě Vincent Price pódium pro sebe, a předvedl své krásně vystavěné oneman sólo. Morse je nejen extrémně technicky zručný kytarista (který ovšem ale nezapomněl, na rozdíl od řady kolegů, že o technice to primárně není), ale i obrovský sympaťák - svým způsobem velký opak svého předchůdce. I když celkový přístup a výraz obou je zcela rozdílný, vůbec to nevadí. Hutný zkreslený zvuk občas americký kytarista okořenil tu octaverem, tu volume pedálem a nebo prostě jen vyšvihl naprosto sebevědomé sólo.
Po skladbě The Mule přibližně v polovině koncertu se dostal na řadu Ian Paice, jenž se blýskl bubenickým sólem, které v kontextu jeho věku vyráželo dech. Ani sebemenší známka zaváhání nebo únavy a na závěr ještě show s neonovými paličkami. Velká úcta.
Přečtěte si více o kapele Deep Purple
Perfektně zorganizovaný průběh celého koncertu (míněno ze strany učinkujících) jen tu a tam okořenil Gillan několika větami. Nebylo jich ovšem ani málo, ani moc. Nejvtipnější okamžik nastal po úvodním setu několika skladeb, kdy prohlásil, že doteď kapela hrála jazz, teď už to bude spíše jen folk.
Deep Purple by ovšem nebyli Deep Purple bez klávesového mága. Zesnulého Jona Lorda ovšem již řadu let neméně úspěšně zastupuje Don Airey. Ten pojal své sólové vystoupení jako poctu české klasice, která ale ani v nejmenším nepůsobila sebemenším dojmem strojenosti nebo patetičnosti. Je pravda, že na mezivětu z první věty Dvořákovy Novosvětské se zpočátku ještě nikdo nechytal, ale po zmínce Smetanovy Vltavy a Vyšehradu již sál doslova explodoval nadšením a bouřlivým potleskem. Poklidnější část svého sóla zakončil za ohlušujícího potlesku ještě citací světoznámého Larga z již zmíněné Novosvětské, tentokrát z její druhé věty. Málokdy člověk na koncertě slyší tak upřímný projev k obecenstvu (v ostrém kontrastu s oblíbenou větou "Vaše město je velmi krásné") - rozhodně jeden z (několika) vrcholů koncertu. Sólo zakončil klávesista pekelnými arpeggii na Hammondky a lehce se v závěru dotknul i svého syntezátoru Moog.
Koncert ovšem pomalu spěl ke konci. Highway Star sice nezazněla, ale místo ní neočekávaně Space Truckin´ a na závěr pochopitelně po krátkém Morseovu žonglování snad nejznámější kytarový riff všech dob. Kouř se pomalu rozplýval a společně s ním odcházeli i muzikanti. Ti ale ještě neměli nárok na oddech, protože je plzeňské publikum nepustilo. Vrátili se se skladbou Hush, po které následovalo poslední sólo ještě zatím nezmíněného Rogera Glovera, baskytaristy a autora řady skladeb Deep Purple. Glover nikdy nepatřil mezi excelentní sólisty nebo nevídané technické hráče, ale člověk by si vlastně na jeho místě nedokázal ani představit nikoho jiného. Glover svým způsobem definoval zvuk a přístup k hardrockové baskytaře, která musí být hlavně úderná. V tomto ohledu pracuje tandem Paice-Glover i po desítkách let dokonale. Aby se učinkujícím lépe odcházelo domů, zahráli jim jako poslední skladbu večera Deep Purple Black night, pak ještě Morse rozezpíval halu a byl konec.
Deep Purple před více než 20 lety udělali zásadní krok a to krok správným směrem. Na místo jednoho ze symbolů a zároveň zakládajícího člena kapely dosadili člověka, který se do dnešních dnů sám dalším symbolem stal a definoval nový zvuk a směr kapely. Popřejme tedy Deep Purple ještě mnoho let hraní, protože energii na to rozhodně mají.
