Pokud si některá z kapel zakládá na vytříbeném zvuku nástrojů a během sladeb složitě střídá nejen melodickou linku, ale i rytmy a takty, přechází od divokých partů do pomalých až odpočinkových - pak jsou to právě Dream Theater. Je známo, že tato partička je složená z brilantních studiových hráčů a jejich tvorba je pro rockové či metalové fajnšmekry. Někdy je však až tak složitá a překombinovaná, že odrazuje klasické pohazovače hlavou v prvních řadách, pro které je až nestravitelná. Jejich tvorba však má hlavu a patu a spoustu fanoušků, z nichž asi málokdo odešel z pražského koncertu, neboť byl opravdu strhující od začátku až do konce.
Přesně v osm večer podle plánu zhasla světla v sále zaplněném zhruba pěti tisíci návštěvníky. Pódium bylo ještě skryté za oponou a na ní jsme za zvuku intra mohli sledovat obrazový průřez jednotlivými alby, která DT vydali. Za ní již byli připravní hudebníci a jakmile opona spadla, rozjela se téměř tříhodinová brilantní audiovizuální podívaná, napěchovaná těmi nejlepšími hity. Jako první zazněla titulní píseň z nového alba The Enemy Inside, hoši se do toho opřeli naplno a hned po prvních pár taktech dali všem jasně najevo, že jsou mistry svých nástrojů. Zpěvák James La Brie byl evidentně ve formě a celý koncert zpíval naplno, snad i lépe než na studiových nahrávkách. Následovala skladba Shattered Fortress z alba Black Clouds and Silver Linings.

Po rychlém úvodu tempo u další z písní z nového alba  Looking Glass zvolnilo. Diváci v sále byli nadšení a každou další píseň odměňovali ne jinak než bouřlivým potleskem. Není se čemu divit - perfektní hudba byla doplněna velkoplošnou projekcí, při které se abstraktní obrazy a příběhy střídaly se záběry z pódia tak bravurně, že člověk pomalu ztrácel hranici mezi snem a skutečností.
Všichni byli jistě zvědaví na nového bubeníka Mikea Manginiho, který v roce 2010 v sestavě nahradil Mikea Portnoye. Předvedl, že i on je mistrným hráčem na početnou bicí soupravu a do svého sóla ve skladbě Enigma Machine se opřel plnou parou.
Následoval návrat do roku 1994 skladbou The Mirror a navazující Lie. Opravdu strhující projekce ve spojení se sugestivními tóny písně Illumination Theory až brala dech.
Nutno upozornit i na skvělý zvuk - samozřejmě názory diváků se budou jako vždy různit podle toho, kde kdo stál. Kolem mixážního pultu bylo vše naprosto vyváženo asi i díky zvukaři, který si celé představení nesmírně užíval a doslova tančil mezi svými „šavlemi".

Prohlédněte si také Fotogalerii z koncertu

V půl jedenácté se zdálo, že se kapela již loučí, ale jistě pečlivě plánovaný přídavek se protáhl na další půlhodinu - aby taky ne při délce jejich skladeb. První byla Metropolis Part 2 a velké finále patřilo písni Finally Free naprosto právem.
Podle útržků z rozhovorů odcházejících diváků můžeme soudit, že večer s Dream Theater rozhodně nebyl promarněným časem.

James La Brie - zpěv

John Petrucci - kytara

John Myung - basová kytara

Jordan Rudess - klávesy

Mike Mangini - bicí