Festival Spectaculare, který proběhl letos poprvé, představil experimentální, multižánrové a vizuální kusy novodobého umění, ať už hudebního, divadelního nebo tanečního. Tuto alternativní přehlídku včera završili sympatičtí a neskutečně talentovaní muzikanti Nils Frahm a Hauschka (vl. jm. Volker Bertelmann) klavírním dvojkoncertem. A mohlo by se říci to nejlepší na konec. Palác Akropolis byl úplně vyprodán a doslova přeplněn. Na šatnu se stály dlouhé fronty a někteří návštěvníci se tak do hlediště dostali až v půli prvního koncertu, který patřil Hauschkovi. Vystoupil spolu s mladým finským perkusistou Samuli Kosminenem, který ho doprovodil nejen na bicí. Ke hře používal i některé etnické hudební nástroje, jako například kalimbu.

Sál se nořil do tmy a jak lidé přibývali, nedalo se v něm skoro hnout. Na druhou stranu, nebylo se čemu divit. Jednalo se o vystoupení opravdu vynikajících umělců, kteří dokázali celý dav téměř okamžitě svojí hudbou pohltit. Každou skladbu, jež večer zazněla, doprovázelo naprosté, až konsternované ticho, které vzápětí naopak střídal nadšený, dlouhý a hlasitý potlesk.

Na levé straně pódia seděl Hauschka u svého otevřeného klavíru, do kterého mohli diváci krásně vidět díky plátnu, na něž se pohled do nástroje promítal. Hauschka v klavíru rozmístil bubínky, různé dřevěné paličky, a struny dokonce přelepil gafa páskou. Tím ztlumil jejich zvuk a pak je opět postupně odlepoval, aby tóny zase nabíraly na intenzitě. Oba muzikanti byli po celou dobu dokonale sehraní a skladby tvořené jemnými tóny klavíru, bicích a jiných nástrojů, propojené s elektronikou, se jakoby rozvíjely v příběh. Vyjadřovaly emoce. Radost i nostalgii. Samotu. Mohly evokovat dojem deštné noci v pralese, vítr, ozvěnu nebo tříštící se zvuky.

Podívejte se také na fotoreport z koncertu

Na závěr koncertu se Hauschka rozloučil s českými diváky několika vtipnými slovy o možnosti zeptat se ho později na otázky ohledně jeho oblečení nebo obuvi a popřál jim, aby si následující koncert užili stejně tak, jako si užili ten jejich. Dvojice odcházela za velkého potlesku, následně přidala ještě poslední skladbu.

V příjemném rozpoložení po prvním koncertě se mohli lidé přesunout na bar, zatímco pódium bylo v rychlosti přestavěno pro nadcházející druhý koncert berlínského, nadaného klavíristy a skladatele Nilse Frahma. Ten na začátek řekl, že je zvyklý většinou diváky vybídnout, aby se posadili, ale když viděl, jak byl sál plný, se smíchem usoudil, že v tomhle případě by to nebylo zrovna ideální. Nicméně požádal několik lidí z prvních řad, aby vylezli na pódium a posadili se po jeho stranách. Tohle gesto všichni přivítali s velkým povděkem. Každý divák měl kolem sebe více místa a koncert pomalu začal.

Hauschka na plátno nechal promítat otevřený klavír, scénu Nilse Frahma dokreslovaly na plátno promítané černobílé fotografie jeho otce. Také se mimochodem zeptal publika, jak se jim líbily. Ačkoli se jednalo o zajímavé fotky, pozornost diváků byla stržena jiným směrem, a to na ruce Nilse Frahma, zpoza kterých vycházely úžasné skladby, jako Said And Done nebo třeba Toilet Brushes a jiné. Frahm fúzuje neoklasickou hudbu s lehkou elektronikou a jeho vystoupení bylo jak energické, tak i melancholické. Dokázalo si pohrát s myšlenkami i emocemi snad každého, kdo se do tónů jeho skladeb večera zaposlouchal. Hudba Nilse Frahma má skutečný přesah a on sám své skladby naprosto ovládá, vede je a ví přesně, čeho jimi chce dosáhnout.

Pro závěrečnou skladbu vytáhl Frahm z klavíru, o kterém řekl, že už asi vypadá poněkud staře, dvě záchodové štětky, kterými pak o klavír hrál. Nástroj oběma těmto hudebníkům, Frahmovi i Hauschkovi, slouží jako celý systém zvuků, jenž se dá rozebírat na jednotlivé prvky a využít z něj mnohem více než jen klávesy.

I Nils Frahm přidal pro nadšené publikum ještě jednu skladbu. Protože ji dohrál až několik minut po desáté, s úsměvem a prstem na rtech, naznačil divákům, aby se rozešli v tichosti. A všichni se opravdu potichu pomalu rozcházeli směrem ven.