Největší hvězdou prvního dne a možná i celého festivalu byl bezpochyby Iggy Pop. Již předem bylo avizováno, že nevystoupí s Joshem Hommem, který se významně podílel na jeho posledním skvělém albu Post Pop Depression, ale přijede se svou novou doprovodnou kapelou. Na pódium se však s Iggym postavili neméně zajímaví muzikanti, dá se říct jeho staří známí. Třeba kytarista Kevin Amstrong, kterého Iggy přebral už v roce 1986 Davidu Bowiemu a nahrál s ním album Blah Blah Blah, a který hrál i s Morrisseym nebo Sinead O’Connor. S klávesistou Seamusem Beaghenem spolupracoval Iggy v roce 1988 na hard rockové desce Instinct a ten své umění ukázal i s Morrisseym nebo ska kapelou Madness. Za bicí si sednul Matt Hector a na baskytaru ho podpořil Ben Ellis.
Iggy kvůli obavám z blížící se bouřky začal o deset minut dřív a způsobil hromadný úprk fanoušků směrem k hlavní stage. Člověk ale měl dojem, jako by se tento praotec punku nemohl dočkat, až to na něj vybalí. Tradičně nahý do půl těla, které je vypracovanější než u většiny mladších ročníků. V jeho téměř sedmdesáti letech už si sice na stage diving netroufne, ale i tak je plný energie, příznačné „Lust for Life“. Tvrdil sice, že jeho poslední album je pravděpodobně opravdu poslední a napsal skrz něj svůj testament, stále je ale ve velké formě, je z něho cítit neuvěřitelná láska k řemeslu a naživo strčí do kapsy většinu svých kolegů. Kromě chvilky spočinutí na židli si nedovolil zpomalit, protože on je „Real Wild Child (Wild One)“.
Show začala starými hity ať už z doby The Stooges nebo z jeho sólové kariéry a ke konci potěšil i songy z nového alba. Skladbu Sunday uvedl slovy, že tohle si vybral, užívat si život každý den, dělat jen to, co ho baví, aby každý den byla neděle. A že ho tohle poskakování po pódiu opravdu baví, bylo evidentní a pod pódiem spolu s ním i ty o více než 50 let mladší. Z chóru hlasů zpívajících Lalala při Passenger až mrazilo. Tady bylo pobízení zbytečné. Jeho nadávky následované projevy lásky byly to nejupřímnější, co bylo na festivalu k vidění, Iggy neváhal sejít dolů k rozdivočelému davu, stihnul i podepsat vinyl a jediné projevy nelibosti byly směřovány směrem k překážejícím fotografům nebo ochrance. Oblohu nad Prahou osvětlovaly blesky, spustil se déšť a Iggy byl nucen kvůli obavám pořadatelů o bezpečnost návštěvníků koncert předčasně ukončit. Nezastavitelného Iggyho Popa zastavila až bouřka.
Neděle už byla ve znamení lepšího počasí a i objevování méně známých, ale zajímavých jmen. Představila se třeba v současnosti nejpopulárnější izraelská zpěvačka Ninet, která působila jako potomek Patti Smith a PJ Harvey. Ninet hned z úvodu vypálila ze svých rockových zbraní, na začátku poloprázdné hlediště se zaplnilo a blízkovýchodní hudební motivy působily v kontextu převažující angloamerické produkce svěže. Výrazná osobnost, skvělý hlas, živelná show i výtečná hra na kytaru, kterou ocenil i Steven Wilson, to bylo vystoupení Ninet, při kterém se roztrhaly mraky, a začalo zas svítit slunce.
Naopak melancholickou náladu a temnotu nabídla dánská kapela Get Your Gun, o kterou se dělil festival Metronome s United Islands of Prague. Zpěvák v dlouhém hábitu hypnoticky vzýval severské bohy nebo nabízel instantní depresi. Vezmi si zbraň a zastřel se, bicí už ti pomalu odpočítávají čas. Get Your Gun oscilují mezi post-metalovými hlukovými stěnami, stoner-rockem i temným folkem a jde jim to moc dobře.
Abychom zůstali u těch hudebních kombinací, londýnští Crystal Fighters mixují elektroniku, folk, world music a na festivalu měli nejpropracovanější image. Jejich oslava léta a lásky nepůsobila vůbec uměle, jejich výzvy k seznámení se s cizím člověkem stojícím po vašem boku nebo vypuštění obřích plážových míčů do publika při písní Plage vykouzlily úsměv na tváři a hispánské rytmy rozvlnily boky. Festival Metronome měl v nabídce evidentně celou škálu emocí.
Britský hudební export hrál na festivalu Metronome prim. To potvrdilo i vystoupení Foals, jedné z nejlepších koncertních kapel, která dorazila do Prahy přímo z festivalu Glastonbury. Únava na nich nebyla vůbec patrná a od první tónů bylo jasné, že Foals nejsou žádná hříbata, ale nespoutaní hřebci. Frontman Yannis Philippakis nasadil zuřivý výraz, zapnul svůj ječák a jako jediný na festivalu otestoval (poněkud s neúspěchem) stagediving, který odnesl natrhnutým trikem. Foals to zkusili i s češtinou, jednotlivé štace jim pravděpodobně ještě nesplývají, pohlceni hudbou nabídli extatický a divoký koncert. Naše malé Glastonbury, kde však každý měl dostatek prostoru ze sebe dostat emoce a oddat se hudbě, hlavně během přídavku perfektně vygradované skladby What Went Down, kde Foals hrozí „Nepřistupuj ke mně, dítě, nikdy už tě nenajdou…“. My ale snad příští rok opět najdeme skvělou hudbu na holešovickém Výstavišti.
