Řekněme si to hned v úvodu, Praze chyběl velký mezinárodní hudební festival. Jeho první ročník, který se konal nedaleko centra města v areálu holešovického Výstaviště, nalákal tisíce návštěvníků a jejich složení bylo opravdu mezinárodní. Někteří si návštěvu Prahy naplánovali i dle data konání festivalu. Areál s výbornou dopravní dostupností otevřel své brány v sobotu 25. 6. kolem druhé hodiny odpolední a vstup do něj probíhal hladce a s úsměvem, bez klasických festivalových tlačenic u vchodu nebo tvrdých členů ochranky. Kromě letáku s programem by se příště hodila i mapa, prvotní orientace byla trochu zmatečná. Na nejvzdálenější Park Stage si návštěvníci až po čase vydupali stezku ve vysoké trávě a mezi pozůstatky vzrostlejší zeleně. Přesluhující Výstaviště působilo až post-apokalypticky, ale nabízelo dostatek krytých míst, kde se dalo schovat před nepřízní počasí, což během soboty přišlo opravdu vhod a třeba hlediště Křižíkovy fontány návštěvníci využili jako odpočinkovou zónu.
Festival tématicky otevřel Pražský filmový orchestr melodiemi z kultovních sci-fi filmů jako je 2001: Vesmírná odysea nebo ságy Star Wars. Bouřková oblaka nad hlavou nejprve dotvářely vhodnou atmosféru, ale jen co se spustil déšť a přes prudkou bouřku nebyla hudební produkce slyšet, posluchači prchli do prostoru Evropy 2 a následovala přestávka. Nepřízeň počasí se bohužel podepsala na celém prvním dnu festivalu. Na Park Stage mezitím padala voda i kroupy do nástrojů doprovázející Báru Polákovou. Se skluzem a po marném shánění akustické kytary přece jen následovalo improvizované vystoupení, kdy z avizovaných dvou písní byly nakonec čtyři a i tak se nikomu z pódia nechtělo. Kouzlo neplánovaného zafungovalo, Báru spoluhráči jen příjemně překvapovali a ta se s nadšením a bezprostředností vyzpívávala z depresí své generace. A alespoň už po bouřce nebylo takové zničující parno.
Na hlavní stagi následně vystoupila další žena, mladá britská popová zpěvačka Ella Eyre, která se do povědomí dostala spoluprací se skupinou Rudimental na hitu Waiting All Night. Ten také přišel na řadu, jen místo dechových nástrojů hrála hlavní roli kytara. Ella předvedla energické a profesionální vystoupení, ale jen marně se snažila rozproudit a rozezpívat publikum, které ji kromě dívek v předních řadách příliš neznalo. Její koncert poznamenaly dva výpadky proudu, ale Ella se nenechala vykolejit z rytmu. Poprvé dokonce pokračovala ve zpěvu dál a náhle ztichlým prostorem rezonovaly jen bicí. Ella střídala hudební styly a je nutno poznamenat, že rockovější a elektroničtější polohy jí sluší víc než popový kolovrátek.
Mimo hlavní sobotní headlinery si pozornost zasloužil i obtížněji zařaditelný Ghostpoet. Britský hudebník se pohybuje mezi rockem, jazzem, blues i triphopem, s kvalitními muzikanty za zády celým svým tělem vyjadřuje své názory a emoce a působí na své posluchače jako moderní kazatel. I přes nominaci na Mercury Prize působí skromným dojmem a zpěvačky jako je Nadine Shan, Etta Bond nebo Mélanie de Biasio, hostující na jeho posledním albu Shedding Skin, ten večer výborně nahradila jeho klávesistka. Jen zvukař příliš nevěnoval pozornost gestikulaci z pódia a kytara a klávesy byly příliš potichu.
Areál výstaviště se pořádně zaplnil až před vystoupením The Kooks, počasí se na chvíli umoudřilo a britskou indie-rockovou kapelu přivítal transparent We love The Kooks v rukou mladých fanynek, pro které jsou chlapecké boybandy příliš měkké a mají to radši tvrdší. The Kooks sice předvedli muzikantsky dobré vystoupení, ale zejména ve srovnání s ikonou Iggym, který následoval, bylo bez ducha. Frontman Luke Pritchard se choval mírně přezíravě a poslední alba už nepůsobí tak originálně jako třeba první album Inside In/Inside Out, což potvrdily i hravé skladby She Moves In Her Own Way, Ooh La nebo závěrečná Naive, která najdeme právě na této nahrávce. Průměrný výkon však zábavě pod pódiem nezabránil.
Hlavní hvězdu Iggyho si necháme na další report z festivalu Metronome, jen pokud by mohl, určitě by zavítal i na koncert Fat White Family, která na Club stage přenesla atmosféru britského punkového klubu. Ne nadarmo mají pověst nejnebezpečnější, nejdrsnější a nejvitálnější současné britské kapely. Nechybělo pogování, mlýn, frontman kapely svlečený do půli těla vykřikoval své kontroverzní texty přímo mezi lidmi, a i když se zbytek kapely držel spíše zpátky, bylo se na co dívat i co poslouchat.
Už teď můžeme prozradit, že festival Metronome se povedl, my se těšíme na další ročník a vy se můžete těšit na další report a hlavně na Iggyho.
