Dvě věci se oproti loňskému ročníku zdvojnásobily. Za prvé se festival protáhl na dva dny. Ve skutečnosti to bylo spíše o den a kousek, pořadatelé totiž na pátek přidali takzvaný večírek pro nedočkavé. Za druhé: přidali ještě jedno pódium. A musím konstatovat, že ani jeden z těchto tahů tak úplně nevyšel.
Když jsem do areálu v pátek večer dorazil, měli již za sebou vystoupení kolínští punkáči Blank Out a na pódium zrovna nastupovala děvčata z The Agony. Tyhle mladice mají ještě všecko před sebou, ale už mají na kontě vystoupení na hlavní stagi Masters of Rock či předskakování Girlschool. Vystoupení v Sadské sice mělo patřičný drajv i atmosféru ale strašlivý zvuk. Totéž lze tvrdit i o místních tancovačkových veteránech Telegraf, kteří páteční soupisku uzavírali. Ti z pódia marně žádali zvukaře, aby jim zvuk alespoň trochu upravil podle jejich představ.
Marné byly i výlety zpěváka Ondry Marka k jeho pultu, výsledkem bylo pouze rozpačité krčení rameny. Příznivcům pod pódiem ale podobné problémy pramálo kazily dobrou náladu a křepčilo se neúnavně. Tedy alespoň do desáté hodiny, kdy musel být večírek pro nedočkavé poněkud předčasně ukončen. Chápu, policejní hodina je policejní hodina, ale proč o půl hodiny později již obsluha stánků i přes naléhání pořadatele odmítala točit pivo, to mi už asi nikdo nevysvětlí. Je škoda, že místní obyvatelé zatím ještě nepochopili, jak obrovskou obchodní příležitostí pro ně pořádání festivalu v jejich městě je. Ukojení hladu či žízně v okolí areálu se tak po ukončení produkce stalo v podstatě mission impossible. Přes to všechno jsem si páteční zahřívací kolo hodně užil a doufám, že na něj pořadatel příští rok nezanevře.
To důležité se ale odehrálo v sobotu. Na vlně pohody se neslo úvodní vystoupení hard rockových Booters. Po nich nastoupili funkoví Magma Hotel, jejichž projev mi nejvíc ze všeho připomínal mladé Red Hot Chilli Peppers.
Mladoboleslavští metaloví experimentátoři Piranha se publiku v Sadské představili už vloni a ani letos nezklamali. Jejich metal je dostatečně chytlavý a zpěvák Libor Černoušek navíc zásobuje publikum dostatečným přílivem všelijakých vtípků. Další navrátilci z loňska, Dymytry, předvedli jeden z vrcholů celého dne. Přestože jejich vystoupení začínalo v poledne, dokázali pod pódium přilákat ohromné množství lidí. A s publikem tahle parta rozhodně pracovat umí, takže se hojně zpívalo, skákalo a vůbec vyvádělo. Dymytry jsou prostě stadionová kapela se vším všudy, navíc na vrcholu sil. Vždyť ze Sadské odjeli odehrát ještě další dvě vystoupení. A s nimi jako by odjelo i slunce, obloha se bleskově zatáhla a na Rock of Sadská se po dlouhých týdnech úmorných veder začaly snášet první kapky vody. Určitě jsem nebyl jediný, komu se okamžitě vybavily vzpomínky na loňské ceďáky, ale nic takového se naštěstí neopakovalo a lehký deštík netrval déle než dvacet minut.
Odsunul tak začátek vystoupení gothiců Ancient Desire ("Přivezli jsme vám déšť!"), čímž začal v programu skluz, jež hlavně díky nekonečnému zvučení některých vystupujících nakonec dosáhl apokalyptické délky. Za oběť mu padli Trautenberk, jež měli celý den uzavírat. Něco takového bych u systému se dvěma pódii, kde by měl teoreticky každý vystupující mít dost času na přípravu, nečekal. Předpokládám, že stage manager si z krizového vývoje vzal patřičné ponaučení a příští rok bude vyžadovat striktněji dodržování délky vystoupení, aby se podobné šlamastyky nedostal znovu. Vraťme se ale zpět k Ancient Desire. Ti se zhlédli hlavně v Nightwish a nijak se za to nestydí. V osobě famózní Romany Kohoutové mají ve svém čele zpěvačku s potřebnou dávkou charismatu obdařenou patřičně andělským hlasem. A ve svých řadách navíc dostatečně otrkané muzikanty, kteří na pódiu předvedli suverénní výkon.
Po nich se předvedli Tango s Miroslavem Imrichem. Musím říct, že tohle seskupení, jež pamatuje největší slávu z dob let osmdesátých, se pro mě stalo největším překvapením tohoto roku. Podivná směsice nové vlny, diskotéky, hard rocku a co já vím čeho ještě, provázená nekonečným přívalem všelijakých masek a převleků vrchního principála Imricha, přihlížející pod pódiem nejenom roztančila, ale zároveň královsky pobavila. Tím skončila, řekněme uvolněnější část programu a začalo jít do tuhého. Následně se totiž na pódium dostavili Locomotive a na jejich thrash se tančí dost těžko.
Zato příznivci Slayer si užívali hody, a to ten večer zdaleka ne naposled. Xenon hrající valivý, energický, moderně znějící nu metal reprezentují nadějné mládí. Loni Rock of Sadská zahajovali, letos se tedy posunuli výš a věřím, že tím jejich vzestup zdaleka nekončí. V Sadské o publikum nouzi neměli, vždyť jsou místní. Stejně jako Rimortis, jež jsou ale již na poli power metalu dávno zavedenou značkou a ve svém setu mohou nabídnout prověřené hity. Také Miloš Dodo Doležal byl jako vždy skvělý a fanoušci Vitacit (ke kterým se počítám) si přišli na své. Ze studií na bostonské Berklee College of Music se navíc na prázdniny vrátil Miloš Doležal jr. a mohl předvést, co za louží všechno naučil. Brány pekel otevřeli F.O.B. a na své si přišli pro změnu příznivci mrtvého kovu, který rozdávali plnými doušky v nejlepší kvalitě.
Také Tortharry jsou se svým old school thrashem sázkou na jistotu, X-Core zase do kotlíku přidali ostrou dávku syrového hardcoru. Hodně návštěvníků se těšilo na vystoupení legendárních Root v čele s vrchním Belzebubem Big Bossem a jistě nebyli zklamaní. Mě osobně přijde jejich vzývání satana spíše úsměvné, ale černá mše za soumraku měla nepochybně atmosféru. Navíc odstartovala thrashmetalové vyvrcholení celého festivalu. Na Kollinsovy Debustrol jsem se hodně těšil a rozhodně nezklamali, jejich set byl hodně nadupaný, i když nepochybně výrazně zkrácený, zpoždění už tou dobou bylo hodně velké.
Těžko si představit lepší způsob jak připravit půdu pro Destruction, jednu z největších legend německé odnože thrash metalu. Schmierova parta to vzala řádně od podlahy a na pódiu rozpoutala nefalšované inferno. Také fandové všech žánrů, jež byli během dne ke slyšení se spojili, aby headlinery patřičně podpořili. Hodinka utekla jako voda a výrazně jsme se přiblížili k závěru. Ten obstarali heavy metaloví pardálové Roxor, jež přinesli trochu vítaného uvolnění a Hand Grenade s ohnivou show.
Rock of Sadská neustrnul na místě. Snaží se jít neprošlapanými stezkami, nabízet co nejpestřejší program a vyvíjet se. Důvodů k brblání se vždy najde spousta, ale výsledný dojem z téhle akce je natolik pozitivní, že přebije vše. A já už jsem teď zvědavý, jaká překvapení nás čekají příští rok.
