Made of Metal je benjamínkem českých metalových festivalů. Letos se konal teprve jeho druhý ročník a navíc se jedná o de facto nejmenší z největších festivalů v ČR. Kvalitní line-up a komorní prostředí areálu pro pár tisíc lidí (možná skutečně pro dva páry tisíce lidí) vytváří jedinečnou atmosféru, díky které se Made of Metal hned po prvním ročníku dostal do podvědomí metalových fanoušků.

 

 

První významné nej, které člověku při zmínce letošního Made of Metal vyvstane na mysli, je to největší vedro, co by si mohl člověk představit. Krom neustálé žízně způsobovalo také technické problémy. Jeden takový se objevil například při sobotním vystoupení skupiny Diabolus in Musica. Klávesista skupiny si tak musel nějakou dobu povídat s publikem, než se stroj uráčil spustit příslušný sample. 

 

Nejvíce na vedro nadával zpěvák Týr Heri Joensen. „Když jsme ráno odlítali od nás, bylo sedm stupňů a pršelo. Nemůžu se dočkat, až se vrátíme zpátky. My Seveřané nejsme na takovéhle léto stavění,“ prohlásil na pódiu. Ne všichni ze severu jsou ale ze stejného těsta, takový Nygård ze skupiny Turisas si v slunečném počasí liboval s tím, že se netěší, až přijede domů a bude si muset cestu ke dveřím prohrabat sněhem. 

 

 

Když už se zmiňuji o Turisas, tak těm se nechtěně podařilo nejvíce zmást fanoušky, když majestátní plachta ve stylu pravoslavných ikon nesla název skupiny napsaný v azbuce. Mnozí z diváků tak nechápavě koukali, kdo že jsou ti TYPICAC. Avšak když na pódium nastoupila banda rudočerných bojovníků, měli všichni jasno a s nadšením se přidali do bojové vřavy.

 

 

Vřava a pořádné pogo se vlastně před pódiem rozjíždělo pravidelně a těžko by se vybíralo to nejdivočejší. Co se ale zmínit určitě musí, je vystoupení Finntroll. Energickou show finských pagan metalistů doprovodila brutální bouřka, a tak se všichni přítomní stali účastníky největšího společného sprchování tohoto léta. 

 

 

Taková pagan sprcha však nebyla žádný problém, horší byly fronty před pouhými dvěma kontejnery se sprchami v kempu. Dle většiny přítomných bylo malé zázemí největším nedostatkem festivalu. 

 

 

Ale zpět k muzice. Mě osobně nejvíce potěšila partička Twilight Force, kterou jsem si po jejich vystoupení zamiloval. Jejich show byla tím největším a nej klišé, co jsem kdy viděl, a i tak to bylo super. Kapela v kostýmech vypadala jak partička dobrodruhů z Dungeons and Dragons odhodlaná porazit zlého draka na plátně za nimi. Vystoupení ve stylu epické fantasy a charismatický zpěvák s hlasem připomínajícího Kiskeho za mlada, co víc by si fanoušek powermetalu mohl přát? Dvojitou porci! 

 

 

 

A tu jsme také dostali, jelikož hned po Švédech nastoupila formace Gloryhammer. Toto uskupení okolo Christophera Bowese z Alestorm posunula laťku ještě výše svým komediálním vystoupením, ve kterém zazněl i single Universe on Fire z chystaného alba. Gloryhammer se také postarali o největší záhadu festivalu jako vystřiženou ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku. V půlce vystoupení se vydal na kraj pódia, aby si odtud přinesl ananas. Proč ananas? A kde se vzal? Tyto otázky je dnes již nemožné odpovědět, a tak je jisté jen jedno – fanoušek, který si ananas hozený klávesistou zpět do publika odnesl, získal nej suvenýr z festivalu.

 

 

I když byl festival hudebně laděný spíše do melodického spektra metalu, na své si přišli i ti, kteří nejsou fanoušky udatných hrdinů a kouzelných jednorožců. Jasným favoritem byli v tomto směru Belphegor, ti nezklamali a předvedli nejdémoničtější show festivalu, která byla navíc skvěle ozvučená. Byl jsem rád, že se mé obavy nepotvrdily a zvuk se mezi hangáry neslil v jeden dusající lomoz. 

 

 

Na temnou strunu, i když v úplně jiné tónině, zahráli také Draconian. Jejich vystoupení bylo zaručeně nejmelancholičtější s nádechem deprese, tak jak by správný doom měl být. Nezapomenutelné bylo i vystoupení Amorphis, kteří odehráli před nadšeným publikem letos již jednadvacet let staré album Tales from the Thousand Lakes. 

 

 

Nejteatrálnější představení předvedli Fleshgod Apocalypse. V kostýmech ve stylu devatenáctého století s líčením a majestátním vystupováním vypadali jako upíři, kteří povstali z hrobu na večerní hostinu. Koncertní zpěvačka Veronica Bordacchini zahalená škraboškou a starožitně vypadající piáno Francesca Ferriniho dotáhli tuto dekadentní show k dokonalosti. Skvěle se předvedla i největší hvězda festivalu, symphonic metalová ikona Epica. Skupina v Hodoníně završila turné k aktuální desce The Quantum Enigma, avšak její set obsahoval i osvědčené pecky jako třeba titulní skladba debutu The Phantom Agony. Ti, co Epicu dosud neviděli naživo, zažili nejšílenější šok, když přišla na řadu disco verze refrénu. Přísahám, že někteří v kotli vedle mě zapomněli na pár vteřin dýchat. 

 

 

 

Pro úplnost obrazu festivalu je třeba se podívat také mimo stage. Několik fanoušků bylo vybaveno různými talismany a maskoty, počínaje velkými plastovými meči a konče plyšovými růžovými poníky. Nejlepší z nich byl nafukovací pískající králíček růžové barvy, ten se však nedožil konce festivalu. Dle výpovědi očitých svědků v tom měl prsty jeden se sekuriťáků, jehož nenávist k nafukovacím věcem se pravidelně projevovala zabavováním balónů, které měly tu smůlu, že doletěly až k němu. Nejlepším osvěžením ve vedru byl hasičský vůz a těsně v závěsu za ním ledová medovina, tedy vlastně medová tříšť. Ona i ta cisterna s náhradní zásobou vody v areálu přišla vhod. I když: kdo by pil vodu, když měl na výběr z několika druhů piv, z nichž asi nejoblíbenější bylo to, co neslo název festivalu.

 

Po závěrečném koncertě se počet vypitých piv nebezpečně přiblížil číslu „všechny“ a tak se areál velice rychle vyprázdnil. Ne všem se však chtělo odcházet a nikdo je ani nenutil a nevyhazoval z areálu, tak se každý mohl řádně rozloučit, obejít si areál (což zabralo tak dvě minuty) a začít se těšit na příští rok.