Hlavně v roce 1974 vydaná alba Burn a Stormbringer jsou dnes považována za absolutní klasiku a nelze se pro to příliš divit, že se Coverdale letos rozhodl k této etapě svého života vrátit. A tak vzniklo Purple Album obsahující největší pecky výše zmíněného období v moderním kabátu ve stylu Whitesnake. Byl by samozřejmě hřích s takovou nahrávkou nevyrazit na turné. A pro fanouška Whitesnake i Deep Purple by byl hřích nechat si takovou dálost ujít. A tak jsem se 17. listopadu ocitnul v O2 Aréně.

 

Tedy přesněji řečeno, ocitnul jsem se před O2 arénou. Ve 20:00, kdy začínala hrát předkapela, totiž stále ještě nebylo možné dostat se dovnitř jinak, než vystát mnoho desítek minut ve frontě. Pokud vás tedy zajímá, jak si vedli Dead Daisies, exkluzivní sebranka ve složení John Corabi (Mötley Crüe), David Lowy, Richard Fortus (Guns N' Roses), Dizzy Reed (Guns N' Roses), Marco Mendoza (Thin Lizzy) a Brian Tichy (Ozzy Osbourne), ode mě se to nedozvíte, jelikož než jsem se dostal do haly, měli už odehráno. Zanechme ale zbytečných nářků a lamentování a vraťme se zpět k Whitesnake.

 

Ti bez velkých cirátů vlétli na pódium chvilku po deváté hodině. Těžko si představit lepší otvírák než Burn. I když zvukař Coverdalův hlas chvíli hledal, nakonec ho našel a hala se dostala rychle do varu. Whitesnake se nejvíce proslavili koncem osmdesátých let, kdy prosluli kromě Coverdalova hlasu také energickou show. Dnes už jsou z nich pánové v letech, ale energie mají stále na rozdávání. Hlavně tedy nová posila Joel Hoekstra (Night Ranger), jež se se ctí ujal nelehké úlohy náhrady po Dougu Aldrichovi. Hoekstra je dlouhán s čertem v těle, jehož je plná scéna a hudebně se navíc báječně doplňuje s Rebem Beachem. Kapitolou samou o sobě je nestárnoucí bubeník Tommy Aldridge s účesem a stylem, který zkrátka nejde přehlédnout a nejpozději při sólu na holé ruce si všechny přítomné definitivně omotává kolem prstu.

 

 

To basák Michael Devlin na sebe moc neupozorňuje. Když ale přijde jeho chvíle, jde basa na chvilku stranou a předvede nečekané sólo na foukací harmoniku. Pro potřeby tohoto turné se k sestavě ještě připojil klávesák Michele Luppi - přecijen hrát Deep Purple bez kláves by byla hloupost hraničící se svatokrádeží. Ale málo platné hodnocení koncertu Whitesnake vždy stojí a padá s výkonem jeho vokalisty. Když jsem v roce 2008 viděl koncert v Karlových Varech, nebyl David Coverdale zrovna v nejlepší formě. Tenhle večer mi ale vše vyhradil. I když hodně práce nechal na bedrech publika nebo svých spoluhráčů, klíčové party odzpíval s jistotou na čtyřiašedesátiletého člověka neskutečnou.

 

Páteř setlistu samozřejmě tvořilo právě vzpomínání na Deep Purple. S bouřlivou odezvou se setkala hlavně akustická balada Soldier of Fortune, českému publiku dobře známá v nezapomenutelném podání Jiřího Schelingera. Pokud by ale nedošlo na klasiky z repertoáru Whitesnake typu Fool For Your Loving, nebo Here I Go Again, nesli bychom to asi všichni těžce. Koncert ztratil na tempu při kytarových sólech, která mi přišla trochu zbytečná, ale nakonec ta více než hodinka a půl utekla zběsile. Jako přídavek nemohla zaznít žádná jiná pecka než Still of the Night. Whitesnake se v Praze předvedli ve skvělé formě a já pevně doufám, že ne naposled.

 

P.S.: Odcházet z rockového koncertu za dohledu policistů se samopaly je dost nepříjemný pocit, na který bych si nerad zvykal.

 

Setlist: Burn, Bad Boys, Love Ain't No Stranger, The Gypsy, Give Me All Your Love, You Keep on Moving, Ain't No Love in the Heart of the City, Mistreated, You Fool No One, Soldier of Fortune, Is This Love, Fool for Your Loving, 

Here I Go Again, Still of the Night