Příběh kapely se začal psát v roce 2003 na univerzitě v severoanglickém Liverpoolu. Slovo dalo slovo, začalo se hrát, nahrávat a vydávat. První deska A Guide to Love, Loss & Desperation přišla na svět o čtyři roky později a hned sympatické trojici zajistila místo v první dvacítce ostrovního žebříčku prodejnosti, statisíce nadšených posluchačů a vystoupení na předních festivalech, počínaje Glastonbury. Se singly Kill the Director, Moving to New York a Let’s Dance to Joy Division se The Wombats rázem stali hvězdami světového formátu.
Když v Praze vystupovali naposledy, v listopadu roku 2011, na světě už byla deska druhá, This Modern Glitch. Do Lucerna Music Baru s sebou tehdy přivezli norské Team Me, klub téměř vyprodali a ukázali, v čem tkví jejich největší síla – umět předat publiku obrovskou energii. Přirozené a přátelské vystupování, spousta úsměvů a gest a fakt, že jen stěží by se v setlistu našla skladba, která by neměla melodickou taneční linku, jsou dalšími přidanými hodnotami, které potvrzují, že získat si fanoušky není pro kapelu žádný velký problém.
V úterý 17. listopadu se The Wombats po necelých čtyřech letech vrátili na místo činu, poblahopřát do Vodičkovy ulice, kde letos Lucerna Music Bar slaví své dva křížky. Opět přivezli novou desku, a aby se historie zopakovala, měli původně dokonce zahrát i s tou stejnou předkapelou. Team Me se však počátkem listopadu znenadání rozpadli a svá putování po klubech nadobro odpískali. Náhradou jim byla pražská formace Sunflower Caravan. Na Nory se fanoušci těšili, což bylo znát nejen ze zklamaných reakcí na sociálních sítích, ale také na náladě při vystoupení tuzemského supportu, jehož přijetí polozaplněným sálem nebylo nijak ohromující.
Třetí řadovka Glitterbug je bezpochyby povedenou nahrávkou, plnou velkých skladeb, které mají tendenci se vám hned po prvním poslechu uhnízdit v hlavě na hodně dlouhou dobu. Jednoduché popěvky, povedené melodie a chytlavé refrény nejsou doménou jen prvních dvou alb. Wombats na to evidentně sází a i napotřetí jim to, že jsou hraví, sebevědomí a neberou se moc vážně, vychází. V Lucerně předvedli, že Glitterbug rádi hrají naživo, neboť toho večera jsme album slyšeli téměř celé. Kromě pětice singlů v čele s otvírákem Give Me a Try či přídavkovou Greek Tragedy zazněla v podzemním prostoru Lucerna Music Baru třeba také balada Isabel v sólovém podání Matta Murphyho, Curveballs či Pink Lemonade. Dostalo se ale i na starší kousky, převážně singly, na další prostě už nějak nezbylo místo.
Podívejte se na fotogalerii z koncertu
Setlist byl vyvážený, tuhle popovější, tu tanečnější, tu zase víc rock’n’rollový, a doslova napěchovaný hitovkami. Nezahrát Let’s Dance to Joy Division by kapele asi málokdo odpustil, ta si ji ale lišácky nechala až na samotný závěr. Publikum po jejím zmizení v útrobách klubu ještě pár chvil skandovalo text „and we’re so happy!“ Co dodat? To, co liverpoolští hitmakeři dělají, dělají dobře. Lucernu si stejně jako před čtyřmi lety i tentokrát zcela strhli na svou stranu, a to už od úvodních tónů, kdy basák publikum roztleskal a následně hopsal po pódiu ze strany na stranu, přičemž nezapomněl rozdávat vtipná gesta. Tancovalo se, nálada byla uvolněná a energie bylo tolik, až bylo skoro škoda jít spát.
