Vince Mendoza, mezi jehož nejpozoruhodnější počin patří zřejmě zaranžování skladeb Joe Zawinula pro The Dutch Metropole Orkest, big-band a symfonický orchestr v jednom, se proslavil především svou spoluprací s mnoha slavnými osobnostmi na pomezí jazzu a popu, jakými jsou Joni Mitchell a Sting, či s osobitou islandskou zpěvačkou Björk. Přestože na první dojem mohou Mendozovy skladby znít moderně, v podstatě zapírají zásadní zlomy vážné hudby ve 20.století a vracejí se do období romantismu, z jehož estetiky silně čerpají. Vycházejí z tradičního tonálního pojetí hudby, které je rozvedeno jazzovou harmonií a synkopovaným rytmem a obohaceno vlivy swingu, bebopu a latiny. Co je pro ně charakteristické, je proměnlivost, náhlé zlomy a ornamentální, až patetické momenty, v nichž harmonie podpořená rytmem vyústí do silného souzvuku a triumfálně se sejde s melodií.

První polovina koncertu začala v rozmáchlém orchestrálním stylu brazilskou skladbou Partido Alto. Ta po hřmícím začátku žesťů vyústila do jemné rytmické pasáže zahájené bicími a kontrabasem a postupně proplouvala harmonickými změnami a všelijak se měnila. V druhé skladbě už se představil Joe Lovano, jenž měl ovšem co dělat, aby pod tíhou orchestru vynikl. Zpočátku si s orchestrem jen tak jemně notoval a vyčkával na tišší a střídmější pasáže, ve kterých ze sebe v mžiku vytryskl klenutou melodii, což vypadalo jakoby si orchestr tak trochu oťukával. Během skladby Miracle Child, která završila první část koncertu, se už Lovano dokázal prosadit a zazářil dlouhým a výstavním bebopovým sólem. Přesto však až na pár světlých okamžiků komunikace mezi orchestrem a sólisty trochu pokulhávala, což bohužel omezilo možnosti sólistů plně rozvinout své hráčské schopnosti.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

V druhé polovině se iniciativa přenesla na kvintet, což hudbě rozhodně prospělo. Lovano už si s orchestrem dobře rozuměl a nenechal se jím nijak rozhodit. Ten zase na oplátku sólisty spíše doplňoval a během sól je podpořil a vybičoval ještě k lepším výkonům. Zpěvnými a elegantními sóly na kontrabas, jakožto i skálopevnými groovy se blýsknul i Chris Minh Doky, mladý talentovaný kontrabasista, jemuž se již poštěstilo zahrát si s takovou jazzovou legendou jako je Richard Bona.

Jako nešťastné se bohužel ukázalo usazení Johna Abercrombieho mezi sekce viol a violoncell. Ten totiž zůstal po většinu koncertu skryt jak po vizuální, tak po akustické stránce. V druhé polovině koncertu se sice jeho kytaře podařilo v několika momentech vyniknout, bylo jich však žalostně málo. V závěrečné skladbě Barcelona se na trumpetu představil i Jan Hasenörl a předvedl sólo, za které se rozhodně nemusel stydět. Jen poslední sólový vstup Hasenörla do sóla Lovana se nezdál být nejlépe promyšlený a vyzněl, jakoby se oba sólisté prali o kost jako psi.

Diváci, mezi nimiž nechyběli ani známé osobnosti českého jazzu, dávali plně najevo své nadšení a nakonec odměnili muzikanty ovacemi vestoje. Je ovšem zřejmé, že s monumentálností a velkolepostí, kterou jazz na velkém pódiu koncertního sálu s orchestrem za zády získává, zároveň ztrácí na intimitě a spontaneitě, která je jednou z nejvzácnějších vlastností tohoto žánru.