Nik Bärtsch přijel představit se svým úderným kvartetem Nik Bärtsch's Ronin letos v květnu vydané album Awase, s kterým již absolvoval turné po Asii i Americe jen, aby se na podzim vrátil do Evropy a zakončil ho na starém kontinentě. Jak sám vysvětlil po odehrání úvodního „Modulu 58“, za který hned sklidila kapela bouřlivý aplaus, během turné došlo k výměně basistů – Thom Jordi musel ze zdravotních důvodů turné ukončit a nahradil ho původní basista Roninu Björn Meyer. Tato změna obsazení však kvartet nijak neoslabila, zkušený Meyer předvedl svou nesmírně precizní rytmickou hrou, úctyhodnou zásobou technik a bezbřehou invencí, že do Roninu stále patří.
Po dravé úvodní skladbě obřadně oděná kapela v černém trochu ubrala a zahrála uvolněnější Modul 60, při němž se představil basklarinetista Sha i na alt saxofon a zahrál na něj éterické plynoucí sólo. Stoupající melodii pak přehradil neočekávaným hlubokým tónem baskytary Meyer, pomocí něhož se kapela přenesla do dalšího modulu. Ostatně tento termín, který Bärtsch používá ve spojení s číslicí k označení většiny svých skladeb, trefně vystihuje i jeho hudbu. Nezáleží v ní totiž tolik na rysech každé jednotlivé kompozice, jako na jejich zasazení v rámci většího celku (Bärtsch se proslavil rituálními koncerty trvajícími až 36 hodin) tvořeného těmito modulárními díly, jež lze všelijak přeskupit a poskládat mnoha různými způsoby. Jednotlivé moduly jsou složené z opakujících se postupů, jejich trvání závisí na aktuálním rozpoložení kapely a atmosféry v koncertním sále, a přechod do další části modulu zpravidla Bärtsch signalizuje od klavíru hlasitým houknutím.
Koncert pokračoval snad jedinou „nemodulární“ kompozicí nazvanou „A“, pod níž je podepsaný basklarinetista a saxofonista Sha, vystavěné na klenoucí se repetitivní melodii saxofonu podpořené střídajícími se akordy a primitivním beatu, který ovšem bubeník Kaspar Rast postupně zahušťoval údery na virbl. Absolutním vrcholem koncertu se stal až široce rozvedený „Modul 36“, který zahájil Bärtsch atmosferickým drnkáním do strun uvnitř klavíru a Meyer nádherně plynulým basovým sólem, při němž střídal hru trsátkem s prsty a věnoval neskutečnou péči témbru každého tónu.
Následující nosná repetitivní melodie klavíru přenesla skladbu do postupně gradující pasáže, kterou však náhlým úderem do virblu poslal Rast so hutného groovu, v němž se začaly prolínat rytmy jednotlivých nástrojů do polyrytmické tsunami, která se nekompromisně valila dopředu a nabalovala na sebe další a další rytmy, vytvářené jak konvenčními způsoby hry na nástroje, tak i těmi méně obvyklými: perkusními údery do ozvučné skříně klavíru a přejížděním po strunách klavíru, imitováním elektronických efektů (nejčastěji echa), fascinujícími klapavými perkusními zvuky na basklarinet a podobně. Po této bezmála dvacetiminutové rytmické salvě kapela odehrála ještě kratší přídavek a vysloužila si ovace vestoje a nadšené reakce publika.
Music Infinity se tentokrát podařilo i celý večer dobře sladit po dramaturgické stránce. Příznivou atmosféru k Bärtschovým bakchanáliím rytmu vytvořila domácí formace Tomáš Hobzek Quartet, v níž se sešli přední osobnosti české jazzové scény: saxofonista Marcel Bárta, kontrabasista Tomáš Liška, klávesista Vítek Křišťan a bubeník Tomáš Hobzek. Kvartet zněl moderně, jeho skladby byly důmyslně dynamicky vystavěné sóly a prolínaly se v nich groovové pasáže se vzletnými melodickými motivy. Dokonce došlo i na trochu decentního zvukového experimentování.
