Modře nasvícené pódium, švitořící publikum a velký orchestr. Ti všichni netrpělivě očekávali příchod čtyř velkých hlasů: Sébastiena Izambarda, Carlose Marína, Davida Millera a Urse Bühlera. Kvartet balancující na rozvlněných hranicích opery a popu přišli svým potleskem podpořit také Karel Gott s manželkou.

Již první tóny, které pánové za pomoci svých hrdel a hlasivek vykouzlili, publikum přikovaly do sedaček. Mohutnost jejich hlasů jako by měla tu moc ovládnout pohyb každičkého atomu na světě. Ohromné konstrukce O2 areny přestaly být funkčními podpěrami a staly se z nich části chrámové lodi, v níž měli první i poslední slovo božští Il Divo.

Po skladbách Te Amare a Adagio se každý ze čtveřice pražským návštěvníkům představil osobně. Zazněly milé a vtipné příhody, pochvaly směřující na adresu krásy Prahy a také české děkuji. To znělo spíše japonsky než česky, ale diváky potěšila snaha.  

Podívejte se také na fotogalerii z celého večera

Sklady, které Il Divo zazpívali za doprovodu úžasného orchestru, pocházely jak ze starší dílny, tak i z méně probádaných vod. Nesměly však chybět jedny z nejromantičtějších skladeb, jejichž melodie vhání do očí slzy: Don’t Cry for Me Argentina či Everytime I Look at You. Závěrečnou skladbou první poloviny koncertu se stala Sinatrova My Way. Její pop-operní podání vzbudilo nevídané nadšení a publikum se poprvé začalo zvedat ze svých sedaček.

Zároveň se však jednalo o nejvtipnější skladbu večera, kterou potkalo hned několik nehod. David při sestupování ze schodů zakopl, naštěstí ale udržel balanc a jako správný improvizátor ze svého zaškobrtnutí udělal vtip. Následovaly průpovídky zpěváků, kteří komentovali své navzájem dotýkající se kolegy. Výbuchy smíchu, výpadky zpěvu a dokonce i na vteřinku vypnutý mikrofon však nepřinesly rozčarování, ale milé úsměvy na tvářích přítomných.

Po dvacetiminutové přestávce strávené z velké většiny u občerstvovacích stánků se milovníci mezinárodní formace Il Divo opět shromáždili v hale. Usadili se a v naprosté tichosti čekali na příchod mistrů. Ti je znovu potěšili svou přítomností za zvuků skladby Melancolia, v jejíchž tónech nebylo vůbec těžké se utopit.

Il Divo působili velmi důstojně a velkolepě. Avšak předvedli také notnou dávku humoru. Díky jejich přístupu a výtečnému podání se tak operní skladby přibližují i posluchačům, již k tomuto žánru příliš neinklinují. A naopak operní nadšenci ochutnají také několik popových soust. Nejinak tomu bylo ve skladbě La Vida Sin Amor, která svým salsovým rytmem a temperamentem dokonce roztančila přítomné dámy. Následovaly Mama a Hallelujah, jejíž melodie snad nikdy neomrzí.

Il Divo zakusili také trochu české odvahy a touhy bavit se, když jedna členka českého fanklubu vystoupala na jeviště a zazpívala českou Škodu lásky. Celá arena se k jejímu zpěvu přidala a Češi tak Il Divu dokázali, že ne nadarmo se říká co Čech, to muzikant.

Během večera zazněly také Stay with Me, Regres a mi (Unbreak My Heart) a Somewhere z muzikálu West Side Story, která kouzelné vystoupení fenomenálních pěvců završila. Il Divo opustili pódium a O2 arena se proměnila v běsnícího býka, který nechce svůj boj za žádnou cenu ukončit. Po několika minutách byl však zuřící býk utišen, když se Il Divo vrátili a na rozloučenou zazpívali Con te Partiro (Time to Say Goodbye). A na shledanou již opravdu řekli.

Nemá cenu na tomto místě rozebírat, zda se Il Divo dopustili nějakých chyb, či nikoli. Jejich vystoupení bylo natolik velkolepé a emotivní, že by na případných chybách vůbec nezáleželo. Jejich zpěv je skutečným zážitkem, který posluchačovo tělo již navždy změní.