Vystoupení kapely Lords of the Lost jsem nestihnul, ale na australskou úderku Airbourne jsem chybět v žádném případě nechtěl. Styloví následovníci AC/DC jsou proslulí vysokoobrátkovým tempem vystoupení a v Praze svojí pověsti nezůstali nic dlužní. Hned po doznění ústřední melodie z Terminátora rozjeli kovadliny naplno a hodinu kropili testosteronem celý stadion od první řady až po poslední sedačku. Třetina z devíti zahraných songů pocházela z nadmíru povedeného alba Black Dog Barking, dvě věci pocházely z tři roky staré novinky Boneshaker. Nechybělo roztáčení letecké sirény před Live It Up ani obligátní blbnutí s plechovkovým pivem. A publikum pochopitelně nezůstalo netečné, až jsem si říkal, že je od všeho toho tleskání musejí už bolet ruce. Každopádně skvělý set připravil půdu pro britské legendy dokonale.
Harrisovci se během covidové pandemie neflákali, to by jim ani nebylo vlastní. Kromě toho, že si Bruce Dickinson opět nechal narůst dlouhé vlasy, vyplnili nekonečné čekání na pokračování turné Legacy of the Beast prací na nové nahrávce Senjutsu. Nebylo tedy překvapením, že se na pódiu ukázala scéna ve stylu středověkého Japonska. Novince byl věnovaný celý úvod vystoupení, během něhož zazněly hned tři kousky. A Eden má naposloucháno. S největšími ovacemi se pochopitelně setkala především epická klipovka The Writing on the Wall. Hned při počáteční titulní skladbě mezi muzikanty poprvé zavítal nepostradatelný maskot Eddie, tentokrát jako samuraj, ve válečné zbroji a s katanou, tak jak ho najdeme na obalu Senjutsu. Žasnul jsem, jak moc pokročila technologie. To co dříve býval nemotorný pajdulák je dnes plnohodnotná postava se zcela přirozenými pohyby.
Málo platné, hity jsou hity, takže po skončení úvodního trojlístku skladeb technici japonské kulisy bleskurychle rozebrali a pódium se proměnilo v katedrálu, připravené na epickou Revelations. A tady teprve začly ty pravé maidení orgie. Bruce Dickinson v nedávném rozhovoru prohlásil, že až nebude moc zpívat, dovede si představit, jak ho kapela nahradí jiným vokalistou. Já si to teda moc představit nedovedu, ale podle jeho současné formy se toho ještě hodně dlouho obávat nemusíme. Stejně jako zbytek sestavy, i Bruce Dickinson je přírodní úkaz, u něhož zkrátka nechápu, jak je možné v šedesáti letech (a po prodělané rakovině hrdla) zpívat dvě hodiny jako na desce.
Stejně jako v minulosti, ani tentokrát při výběru skladeb Iron Maiden nezavrhli éru s Blazem Bayleym. Tradičně tedy zazněly Sighn of the Cross a během přídavků The Clansman. Zatimco páteř vystoupení tvořily komplexní dlouhé eposy typu Fear of the Dark, či Hallowed Be Thy Name, krátké vypalovačky jako Run to the Hills a Aces High sloužily ke gradaci v závěru. Mezi rekvizitami nescházelo vůbec nic. Během Iron Maiden se znovu ukázal Eddie, tentokrát nafukovací a pochopitelně s rohama. Při Hallowed Be Thy Name se na scénu spustila oprátka. Přídavky zahájil Trooper a další šance pro Eddieho, tentokrát v roli červenokabátníka. Ovšem po krátkém nahánění koupil kulku, vystřelenou z muškety s českou vlajkou a to byl jeho konec. Aces High, uzavírající celý program, se zase neobejde bez obřího Spitfiru. “Scream for me, Prague!” povzbuzoval vytrvale Dickinson hlediště. A Praha řvala.
Jak jsem psal výše, Iron Maiden opět není co vytknout. Jejich profesionalita a nasazení se v čase nemění, naopak se každý koncert zdá lepší, než ten předešlý. Dovolím si tvrdit, že toto neplatí pro žádnou jinou metalovou kapelu na světě. Iron Maiden zůstávají jednotkou kvality.
Setlist Airbourne: Ready to Rock, Back in the Game, Girls in Black, Burnout the Nitro, Boneshaker, Breakin' Outta Hell, Live It Up, Raise the Flag, Runnin' Wild
Setlist Iron Maiden: Senjutsu, Stratego, The Writing on the Wall, Revelations, Blood Brothers, Sign of the Cross, Flight of Icarus, Fear of the Dark, Hallowed Be Thy Name, The Number of the Beast, Iron Maiden, The Trooper, The Clansman, Run to the Hills, Aces High
